Barevná srdce (39 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

"U všech Stínů!" znovu zakleji a ještě více sevřu topor svého válečného kladiva v dlani.
"Tenhle hrádek nám byl čert dlužen! Radši bych vykutal tisíce drahých kamenů z hlubin země, než hledat jeden jediný tady v těch proklatých komnatách!" bručím podrážděně, nevěřícně, snad i bázlivě. Tenhle trpaslík se nikdy nebál přímého boje s nepřítelem. Vždy se hrdě vrhal vpřed. Ale kouzla, čáry, ty se nedají jen tak praštit po hlavě, rozdrtit jim kosti. S těmi není nikdy radno si zahrávat...

Jak se kostlivec zvedal, jeho meč se vynořil z podlahy jako z vody.
Teprve nyní jste si uvědomili, že během celého krátkého boje jste nezaslechli žádný zvuk.

Zatímco procitáte z lehkého strnutí, kostnatý bojovník se pootočil a slabé bílé světlo z jeho očních důlků zamířilo k vám. Rychle zaujímáte bojové postoje, ale kostlivec jen pomalu ukázal mečem k nádobám na podlaze. Potom spustil meč dolů, nepatrně se uklonil a vzápětí i se svojí výzbrojí zmizel.

Nedůvěřivě a ostražitě se rozhlížíte kolem sebe, když Akbar štěknul. Letmý pohled na jeho uvolněný postoj vás trochu uklidnil, přesto se vaše pozornost vrací k ležící kostře jen pomalu.

Kostra uchopila pohár a přitáhla si ho k sobě, podobně jak to předtím učinila s miskou. Pak znovu uchopila obě nádoby a přisunula si je o další kousek.

Ostražitě sledujete záhadný výjev. Naranu zvedl paži a ukázal za ležící kostru. Ve vzdálenější části místnosti se lehce sešeřilo a od JV rohu se natáhl pruh tmavé mlhy podobný přízračnému pařátu. Zahnuté prsty chmátly po pravé noze, jakoby chtěly vytrhnout stehenní kost.

Lehce mžouráte na kostru očima v pocitu náhle neostrého vidění. Ihned však pochopíte, co se děje, když vidíte jednostlivé kosti jakoby se rozdvojovaly. Z ležící kostry se objevila další a jak se kostnatý dvojník zvedal, shrábl z podlahy náhle se zjevivší kulatý štít a velký meč.
Prudce jste odskočili, avšak nová kostra si vás vůbec nevšímá. Otočila se a švihla mečem po pařátu. Ten se ráně těsně vyhnul a znovu hrábl po noze ležící kostry. Kostlivý bojovník po něm kopnul, přikrčil se a rychle pozvedl štít. Hned nato se zakymácel, jako kdyby štítem zachytil silný úder jakési pro vás neviditelné zbraně. V příštím okamžiku ukročil do boku, v otočce máchl mečem a tentokrát se trefil. Pařát, který se už už dotýkal pravé stehenní kosti, zasáhl v zápěstí úderem, jehož sílu znásobilo přikleknutí bojovníka. Ostří meče proletělo mlžným cárem a zanořilo se do podlahy.
Odněkud, z veliké dálky, k vám dolehl zvuk výkřiku bolesti. Šero u V zdi se vytratilo a pařát i jeho odseknutá ruka zmizely.

tech
Budu do konce příštího týdne mimo dosah i-netu.

Přeji vám hezké dny.

Když vidím kam spějou naše pokusi, i já se připravím na nejhorší. Pro jistotu si už v hlavě promítám, jak by to tak asi mohlo dopadnout a jak z toho ven i za použití kouzel.
Snad děláme dobře.
Jen tiše dodám a už jen upřeně hledím na kostru, teť už skoro s oběma nádobama.

"Heh!" Na víc se nezmůžu. Nechápavě koukám, jak lehce jde posunout nádobím, kterým před chviličkou pohnout nešlo. Samé čáry!
*Možná není, mistře trpaslíku,* odpovím v duchu Gwargovi a opatrně přistrčím kostře na dosah i pohár.

"U všech Stínů! Co to je za čáry?" zabručím podezřívavě, když vidím kostru, jak se snaží došáhnout na pohár.
"Je to vůbec dobrý nápad? Nakrmit tuhle věc?"

Zůstávám v bojové pozici, připraven okamžitě zaútočit. Mezitím jsem již stihl odepnout štít, který volně sjel po zádech do připravené dlaně, která ho pevně uchopila.

Kostra zachytila okraj misky a přitáhla si ji ještě o kousek blíž k sobě. Potom druhou paží zkusila dosáhnout na pohár. Když neuspěla, ozval se odněkud znovu ten tichý vzdech a kostra opět znehybněla.

Belmorg pohleděl na Elienai.
Proč bychom nemohli pohnout s nějakým pohárem či malou miskou? Nebo ty jsi to předtím zkoušela?
Při těch slovech se sehnul a opatrně a nataženou rukou (přece jen pro jistotu) zlehka postrčil misku blíž ke kostře.

A co místo toho aby sme ji osvobodili, jí ty ingredience vpravíme do úst, nebylo by to bezpečnější?
Snažim se rychle zadržet trpaslíka v tom aby odpoutal něco, co nevíme proč tu je a co dokáže.
Proč hned pouštět něco co nevíme ani za co tu je
prolétne mi v hlavě a myslim že je to lepší nápad než zatim ty ostatní co nás napadli.

"Jenže s tím nádobím nepohnem..." odtuším v odpověď Tarkovi. Pak přijdu blíž ke kostře a prsty přejedu po řetězu, který ji poutá.
"Ale možná tohle..." obrátím se ke Gwargovi. "Poradil by sis s tím řetězem, mistře trpaslíku?" Kladivo má dost velké na to, aby kdovíjak stará oka povolila. Možná pak dosáhne kostra na jídlo a pití a její muka se skončí.
Nevím, vyzkoušet se to ale může.

Stranou sleduji snahy ostatních, přijít na kloub dalším nástrahám tohoto proklatého hrádku.
Někoho sejmout, něco rozbít, těžkou věc odvalit, to jsou úkoly, kterých se rád zhostím. Zahrávat si s magií a zlověstnými kouzly, od toho radši ruce pryč!

Když se kostlivec pohne, okamžitě zbystřím. Válečné kladivo pevně sevřené v ruce, všechny smysly naostřené na pokraj trpasličích hranic, svaly napnuté. Připraven bojovat. To je můj úkol. To je můj život. Pcha, s kouzly a čáry...

Sleduju ten proces s údivem a překvapením.
zkusme mu to jídlo a pití strčit nadosah, myslím že s těmi okovy by nam neměl hned nějak ublížit a kdyby se o něco pokusil, je nás tu dost, nějak ho utlučem, ale nemyslím že by nás mělo potkat zrovna tohle, cejtím z něj dobrou energii. takovou přátelskou.
Otevřeně promluvím ke skupině a čekám na nějaké reakce. Hlavou se mi honí plno věcí.
doufám že mě mé smysli neklamou a že nedoplatíme na dobrotu, kterou sem mu aspoň já ochoten poskytnout.
Po chvilce odmlčení dodám.
Třeba se dovíme proč je tu takto uvězněn a třeba nám může i lecos o tomto místě říci a poradit, tak jako tak, sme tu vězni.

Belmorg pokročil vpřed, současně zalovil ve svém vaku a vytáhl flakonek.
Naplnil jsem asi čtyři, tu je jeden z nich, s těmi slovy ho odzátkoval a vylil obsah do poháru.

Potom znovu sáhl do vaku a po krátkém přehrabování ruku vytáhl:
Ale toho zlatého chleba mám jen malý krajíc. Chtěl jsem si ho nechat na později na bádání. Ale zřejmě ho musíme zkusit použít tady na místě.
Sehnul se k misce, položil na ni tenký krajíček nazlátlého chleba a narovnal se.
Plni napjatého očekávání upíráte pohled dolů k podlaze.

Náhle se povrch obou nádob zavlnil duhovými barvami a krátký tichý povzdech přitáhl vaši pozornost ke kostře.
Lebka se pomalu nadzvedla a prázdné oční důlky začaly světlat. Není to ale zlá rudá záře, typická pro nemrtvé, z důlků se line klidné bílé světlo. Stejně takové světlo vycházelo z lebky kostlivce, který obsluhoval postavy v místnosti s prostřeným stolem.
Pak se pohla pravá a levá paže a konečky kostnatých prstů se natáhly k nádobám. Avšak nedosáhly. Nepatrná mezera, tak na tři čtyři prsty zůstala nepřekonána. Kostra ještě jednou vypjala obě paže a zkusila dosáhnout na jídlo a pití. Potom se paže uvolnily a znovu jste zaslechli ten tichý povzdech.
Svítivý "pohled" zvednuté lebky zůstal upřený na nedosažitelný chléb a vodu.

Zamyšleně mince uklidím.
"Tak takhle nee. Musí to jít jinak," shlížím dolů do prázdného nádobí. Evidentně je musíme naplnit, ale mince to nejsou. Čím tedy? Soustředěně přivírám oči a vzpomínám, co nás potkalo od úplného počátku. Ale vybavit si každý detail je docela složité. Nakonec se usměju.
"Vzpomínáte na tu konvici se zlatavou vodou? Někdo by měl mít pár flakonků... A ten kostlivec jak roznášel zlatavý chléb? Možná to je ono." Požádám ostatní, aby dané předměty vylovili ze svých vaků a pak nalijeme zlatavou vodu do poháru a do misky vložíme krajíc zlatavého chleba. S napětím vyčkávám co se stane.

Mince se zablýskly a jasně a ostře cinkly, když dopadly do nádob. Akbar poskočil, ale když poznal, že mince hodil někdo jiný než jeho pán a navíc, že nejsou k jídlu, vrátil se k Danodovi.

Chvíli čekáte a přejíždíte pohledem z kostry na mince a zpět na kostru. Elienai se shýbla, a opatrně zkusila posunout misku blíž k prstům kostry, ale ta nadále leží bez pohybu. Elienai znovu zatlačila do misky a pak i do poháru, avšak nádoby se ani nepohnuly. Vyhmátla obě mince a zamyšleně je vrátila do měšce.

Pohlížíte kolem sebe a jak si tak říkáte v duchu, že zlato z mincí se zřejmě jíst ani pít nedá, vkrádá se vám do hlavy vzpomínka na místnost s obrazy postav. Jak vyšly k bohatě prostřenému stolu.

// ohlasujem neaktivitu tak cca na mesiac.Stahujem sa a ešte neviem ako to bude s netom na novom bydlisku.

Než stačím cokoli vymyslet a nebo jen říct, koukám na Elineai jak hází po jedné zlaté do každé z misek.
Tak tohle by mě asi jen tak nenapadlo
řeknu uznale, protože v tu chvíli, co dopadli zlatky do misek mi přijde naprosto rozumné, to co Elineai udělala.
Snad se něco stane a snad se dostanem i k visvětlení, proč tu ten chudák takhle musel skonat. Co asi ale znamenaj ty runy, co nam asi maj dát vědět.
Řeknu nahlas co si myslim, ale zatim jen čekám co se stane po vhození mincí do misek.

Mlčky přelouskám runy a zalovím ve váčku u pasu.
Ani nevím proč to vlastně dělám. Možná mi slova o zlatém třpytu a zlatém lesku připomenou jedno pořekadlo:
*Zlatý klíč každou bránu otevírá.*
Pravda, přijde mi to poněkud zcestné, ale co je tady normální?
Vytáhnu dvě zlaté mince a hodím po jedné do poháru i do misky. Možná se poštěstí a Tharos bude mít na věky klid. A mě neubude, nač jsou mi tu peníze?
*Jakýpak může tohle mít efekt? Asi už blázním.*

Snad vám připadá, že někdo vážným hlasem hovoří. Možná je to jen pocit, že slyšíte zdálky tichý hlas. Nebo jen v duchu, každý sám sobě, pomalu přeříkáváte slova napsaná na desce.