Barevná srdce (40 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Až zlatý třpyt utiší žízeň
a zlatý lesk zažene hlad,
potom skončí se veliká trýzeň
a Tharos už navždy bude klidně spát.

Popošli jste o několik kroků a stojíte v oblouku kolem ležící kostry. Chvíli mlčky hledíte na nádobí, které má kostra na dosah svých natažených paží. Kůstky prstů se misky i poháru téměř dotýkají. Elienai spustila lucernu dolů, a vy vidíte, že obě nádoby jsou bezvadně čisté. Pokud v nich něco bylo, nezůstala po tom ani stopa.

Maně jste pozvedli zraky k desce. Její povrch se nepatrně zavlnil jako vodní hladina pod večerním vánkem, zpět zklidnil a náhle se na něm zjevily runy. Jsou podobné těm několika, které jste objevili v předchozích místnostech, ale nyní to nejsou jednotlivé znaky. Jejich starobylé tvary jsou složeny do slov a slova se spojují do vět.

Dopěji svůj chorál a v tichosti ještě chvíli pozoruji popel z plísně.

Pak se otočím k ostatním a směrem ke kostře.
"Tak mu nalejte! Nebožákovi. Nikdy bych nechtěl skončit pár coulů od posledního půllitru piva! Brrr..." otřepu se při té strašlivé představě. Padnout hrdě v boji s bestiemi, po těžké bitvě s nepřítelem, ale nikdy žízní a hladem.

Oddechnu si, když je bezprostřední nebezpečí to tam.
"To nádobí je bez jediného smítka prachu a nejde s ním pohnout, je jak přikované."
O rozpáleném kvádru na zemi jsem se už zmínila, navíc nejde přehlédnout. Ruka s lucernou trochu poklesne, aby bylo líp na dané předměty vidět. Nenapadá mě co s nimi, třeba ale něco napadne ostatní.

*prvé nebezpečie zažehnáno ide sa na daľšie*
"Pani Elienai coste to tam našla?" odvetím sledujúc elfku pri stene a vykročím aby som sa knej pripojil a shlédnul co našla.

No co dodat, vypadá to, že sme to zlikvidovali.
Otočim se ke skupině a pronesu, když prohlídnu hromádku popela co zbyla ze skvrny. Pak se podivám na kostru v řetězech,
teť už jen přijít na to, co tu dělá ta kostra a proč tu je a co znamenaj ty věci před ní co má na dosah. Jestli to třeba nebyl jen trest, že nemohla dosáhnout a přitom to měla tak blýzko.
Děsná smrt, umřít s pohledem na něco, co tě muže udržet při životě.
Chvilku na to se vydám opatrně směrem ke kostře, abych nahlíd do misek, co v nich třeba zůstalo.

Původní tvar fialové plísně zůstal téměř beze změny, ale podlahu v tom místě nyní pokrývá na dva prsty vysoká vrstvička popela.
Tark ji opatrně prohlíží.

Sakra to byla ale prda
zareaguju na výbuch který způsobila moje malá hruštička. Pak se ale rychle rozhlédnu po ostatních.
Neni nikomu nic? Já osobně sem to malilinkato schytal, ale neni to nic vážnýho.
Byl sem sice nejblíž, ale člověk nikdy neví.
Pak už se ale du podivat blýž na dílo mého činu, jestli je vše jak se patří u konce svích sil. Obcházim skvrnu, tedy co z ní zbylo, kolem do kola a bedlivě jí sleduju.
Pak se obrátim k ostatním
vypadá to, že jeden problém sme zvládli, teť už jen zjistit co je zač ta kostra a jak se odtut dostat a pokud možno najít a využít vše, co tu je, pokud tu něco je.
Pak se už věnuju okolí, jestli se vinou výbuchu něco nestalo nebo neprobralo k životu.

Když se zatřesklo a vyšlehly plameny, přikrčil jsem se instinktivně ještě více za štít, ve snaze schovat každý kousíček těla.

Pak vykouknu zpoza štítu a prohlížím shořelé zbytky plísně.
"Dobrá rána, pane Tarku!" pokývám uznale hlavou. Zdá se, že od plísně nám již nehrozí bezprostřední nebezpečí, a tak se narovnám, válečné kladivo opřu o rameno.

"Cha! Kladiva a kovadliny!" zaburácím vítězně. "Oheň a ocel! Vřou a zpívají! Ničeho se nebojí! Hrdě vpřed! Kdo se nebojí! Hrdě vpřed!" zpívám bujaře svým hlubokým hlasem.

Hledíte na Tarka, jak háže na skvrnu nevelký předmět a instinktivně jste se přikrčili.
Dříve než jste stačili rozeznat, co to je, dopadl předmět na střed plísně pokrytý kaluží Danodova oleje. Ozvala se hlasitá rána a vás oslnil jasný žlutý záblesk. Rána přešla v krátký rachot, když chuchvalce nad plísní se proměnily v plamennou kouli. Kaluž oleje na skvrně i všechny ostatní cákance okolo vzplály. Asi na dvou místech vyrazily nevelké chuchvalce zbývajících spor, avšak v plamenné výhni okamžitě shořely. Bez svých jedových spor se plíseň stala už jen potravou pro plameny.

Jak začíná oheň uhasínat, je vidět místo fialové plísně jen souvislá vrstva šedého jemného popela.

Když se dostanu do popředí skupiny vrhnu obsah své dlaně přímo na střed skvrny, nic neříkám jen koukám kam že sem se to trefil a sem připravenej když tak udělat několik rychlejch kroků zpět, kdyby se něco nečekaně mělo zvrtnout.

Kryji se za štítem a dál ustupuji vzad, aby Danod s Tarkem mohli plíseň zapálit.

"Spalte ten hnus!"

Gwarg pozpátku odskočil a pozvedl štít. Závan vzduchu vyvolaný máchnutím štítem odtlačil chuchvalec zpět nad skvrnu.

Danod rozevřel měch, vytažený z vaku, a celý obsah oleje prudkým rozmachem vylil na plíseň. Hlavní cákanec proletěl kolem trpaslíka, část chuchvalce strhl dolů a pokryl velký kus plísně. Současně s tím se však ze vzdálenějšího okraje pozvedl jiný chuchalec a prolnul se zbytky toho prvního.

Tark popošel a postavil se do čela vaší skupinky s čímsi v ruce..

Ze svého místa u vystouplé dlaždice mlčky sleduji pokusy o spálení skvrny, lucernu zdviženou v napřažené ruce, aby zbytek družiny o sebe navzájem nezakopával.

Všichni co nejdál od té skvrny, jinak je zle !!!
Zakřičim na skupinu, aby někoho nenapadlo jít do toho mlátit.
Ten olej je dobrej nápad, rychle, mám tu něco, co tu skvrnu polechtá
podivám se na ruku v které svírám svůj vítvor a pousměju se. S těmi slvy se i napřímim a vyrazim směrem ke skvrně, abych byl blíž a měl jistotu že trefim to co chci a né někoho okolo, v tom chumlu by to nebylo moc dobrý.
Snažim se jít pokud možno před skupinu, asi tak dva sáhy před dveře směrem k SZ rohu.

Rychlo vytiahnem zvaku 1/2 čtvrtky oleja
"Ustupte mistre trpasliku"
a hodim olej to po bližiacej sa škvrne

"U všech Stínů!" syknu a snažím se odskočit několik kroků vzad. Odpudivá fialová mlha se zvedá ze skvrny.

"Oheň! Spalte to! Spalte!"

Vzpomínáte, že vyprávění dospělých i slova vašich mistrů o různých tvorech se zmiňovaly o fialové plísni, podivné jedovaté houbě.

Sílící pach plísně svědčí o jediném. Před vámi se nachází jedna z nich.

"Blázne!" syknu naštvaně na trpaslíka, který se šťourá ve skvrně a jak se dalo čekat nám tím jen přitížil.
Co se skvrnou bych ještě tak nějak tušila, ale vůbec mě nenapadá, jak se vypořádat s rozvířeným oblakem dřív, než se tu všichni přidusíme.
"Něco tu je!" křiknu na ostatní, třeba se nám tuhle záhadu povede rozlousknout dřív než bude pozdě.
"Kvádr... a zdá se mi rozpálený jako z pece," hlásím družiníkům svůj objev. Kdoví, jestli nám to k něčemu bude.
Otočím se, dojdu ke kostře a sehnu se pro misku a pohár. Tenhle chudák už to určitě potřebovat nebude. Na vteřinku zaváhám, jestli se snad kvůli tomu něco nestane a pokud ne, dojdu zpět ke kvádru. Cestou mě napadne, že na rozpáleném kameni by se v misce snad i mohlo něco uvařit, ale za prvé není co vařit a za druhé není proč. Dřív než hlad se o náš konec postará něco jiného.

Když dokončim kouzlo, usměju se, ale je to jen kratičký úsměv, protože mě v další chvíli přemůže oslabení z průběhu kouzlení. Otočim se a opřu se o zeď a hluboce oddychuji. jen letmo zahlídnu Gwarga jak se blíží ke skvrně a s hhrůzou sleduji co se chystá provést. Nemam ale sil, abych něco proved nebo aspoň na něk křikl, tak jen sleduji další dění. V ruce držim svůj vítvor a proklínám Gwarga za to co následovalo po jeho lehkomyslném činu.
doufám že budu mít dost času na nějakej čin nebo že se ten flek ukáže jako přívětivé stvoření a třeba nám osvětlí dění tady, ale to bych chtěl asi moc.