Druhá strana (259 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Já se starostlivě na ni dívám. A pokouším se aspoň prohmatat tu nohu... jenže to by chtělo ji vidět. "Taky si myslím, že bude jen naražená, jinak by si na ni nestoupla."
Asi taky vypadáme dost zničeně po tom mentálním útoku nebo co to bylo, řekla bych.

"Právě se poprala s upírem, přeletěla půlku místnosti a rozbila se o stůl...Není divu, že jí to stálo hodně sil...Ta noha je doufám jen naražená, jak říká, a není jinak zraněná," řeknu starostlivě :-/
Dívám se, jestli se probíráš.

Snažím se tedy Morigan dát napít. "Měly bychom se podívat na tu nohu Kat. Co myslíš?"
(Znám ji v tomhle je jako Derek.....Nic mi není jen naraženina.)

(No aspoň nás viditelně nechtějí vidět mrtvé...zatím.)

(Tak to mě zrovna neuklidnilo. Ti tři klepou vždycky.;-))

Já se leknu, srdce mi poskočí a mám pocit, že dostalo aritmii...Postavím se. Uklidňuju se, že kdyby nás chtěl ten "člověk" za dveřmi zabít, tak by neklepal. Podívám se po vás.

Jakmile se ozve zaklepání, zbělám ještě víc než jsem. Rozhlédnu se po vás a čekám jestli se ozve nějaké promluvení.

Já se snažím, aby mě co nejdřív pustil. Taky se po tobě dívám, jsem napjatá jak struna a připravená na jakkýkoli náznak...

Katryninu ruku taky políbí jako Irminu. "Velice mě těší," pronese a znovu se obrátí ke mě. Nic jiného mi nezbývá, než to nějak rozseknout. Možná bude lepší, když začnu já, než kdyby začal on. Nějak už nepochybuju, že nemá dobré úmysly.
Podívám se po vás jen tak letmo, ale snažím se, aby to bylo dostatečně významně. Trochu mě překvapí Margaretin nepřítomný výraz, ale už nezbývá moc času, abych o tom uvažovala.

Tak v tu chvíli se mi srdce asi zastaví úplně a zapomenu dýchat. Jaký je jeho dotyk?
"Katryn..."vypravím ze sebe přiškrceně. Ať úplně neprovokuju...
Dělat bychom teda něco měly, jak jsi psala, taky bych nejradši začala útíkat...I když teď jsem poměrně zkamenělá.

Aniž by ode mě odtrhl oči (kterýma já ho taky probodávám, nebo se o to aspoň snažím), sáhne vedle sebe a uchopí Katryn za ruku, aby si ji přiblížil ke rtům ke zdvořilému políbení.

I já jsem se právě začala obávat nejhoršího. Potřebovala bych umět číst myšlenky jemu, ale umět se domluvit s vámi jen myšlenkami by se taky zatraceně hodilo!!! Jenže ani nevím, co bych vám řekla. Potřebovala bych, abychom hned začaly utíkat, nejspíš nahoru do pokoje, ale stejně dobře vím, že jestli je ten, kdo si myslím, nemůžeme to stihnout.
Budu muset rychle něco udělat.
Kdybych ovšem věděla co. Jestli se totiž rozhodl zaútočit, rozhodně neochráním nás všechny, pokud vůbec někoho.
Dívá se na mě vyčkávavě a v očích těžko skrývá jakési soustředěné vzrušení, což mě děsí opravdu hodně a čeká, až se mu představím a také mu podám ruku. Nejsem si ale jistá, jestli jsem schopná se pohnout...

Napadá mě, jak krásné by bylo, kdybychom se dokázaly dorozumět myšlenkami...To by teď (už asi po milionkrátý) nebylo zas k zahození.
Ještě že už jsme trochu přibraly, protože s tím jak jsem bledá, bych opravdu vypadala jak minutu před smrtí.

Obávám se svého nejhoršího tušení, když vidím vaše výrazy a jeho chování...Taky dokonale zblednu a mám v krku knedlík...Když si sedl vedle mě, tak skoro nedýchám...K představování se nějak nemám...Snažím se se v koutku duše uklidnit. Můj pohled kmitá na vás, na něj, na vás...

Usadí se. "Já už jsem své vysvětlil, ale proč mladé dámy jako vy nejsou na slavnosti?" zeptá se.
Irma mu naštěstí začne vykládat o krčmě a zodpovědnosti a jaká je to škoda. Sice ji neignoruje, dokonce jí vnímavě odpoví, ale otázku zopakuje a dívá se při tom na mě.
Seberu všechny své síly. "Nemáme důvod slavit," vypravím ze sebe.
"Takový prostý důvod a mě nenapadl. To svědčí o mé inteligenci," řekne, ale ani to nezní ironicky. "Když si tu tak hezky povídáme, omlouvám se, že jsem se nepředstavil. Mé jméno je Trevelyan."
"To je jméno jako pro nějakýho šlechtice," nadchne se Irma.
"Jako," odpoví skromně. "Copak by na tom záleželo?"
"Samozřejmě, že ne," mávne rukou Irma, která to zjevně ani nemyslela vážně. "Já jsem Irma."
Podá mu ruku, ale on ji obrátí a políbí na hřbet ruky. Irma vypadá, že omdlí blahem a to rozhodně není typ takto snadno ovlivnitelné ženy.

Já se po Katryn taky podívám, pokud se ona podívá po mě, ale bohužel se ve mě pere tolik rozporuplných a intenzivních pocitů, že nejsem schopná vůbec mluvit. Margaret jen přiškrceně pronese: "Ne..."
Ale Irma, zdá se, ji moc nevnímá. Po chvíli to nevydrží a řekne mu: "Nechtěl by sis k nám přisednout, pane? Přece jen je slavnostní večer.."
"Jsou pozvání, která se neodmítají," nakloní hlavu na stranu a přes rty mu na okamžik přelétne samolibý úsměv. Zvedne se a kráčí k nám.
Vypadám, že se ze mě stala socha. Irma se začervená ještě víc a kousek se odsune, aby si mohl přisednout mezi ní a Katryn. Zblednu ještě víc, i když už to vypadá, že nic bělejšího, než já tam není.

Mám divný pocit...Podívám se na Morigan! V očích mám nejistotu...

Neřeknu na to vůbec nic, jsem totiž bledá jako stěna a bojím se, že bych nedokázala promluvit. Ano, fešák to je...
"Neměla bych ho pozvat k nám ke stolu?" zeptá se Irma spikleneckým šeptem. "Stejně tu nikdo jinej není, je to takový hloupý sedět takhle odděleně, když je ta slavnost..."

V duši fakt začínám být paranoidní! Vím, že jsem si jen utahovala, že tu bude sjezd upírů...Ale po tom, co se nám stalo jsem už fakt hráblá...Takže se tý myšlenkce bohužel neubráním, ale rychle ji zas zapudím!

Já vlastně ani neodpovím, jen tak neurčitě na ten pozdrav kývnu. Ale to už se vrací Irma s vínem.
"Neříkejte, že ti venku víno nechutná, pane!" usměje se na něj.
"Ne, že by mi nechutnalo, ale abych řekl pravdu, mám chuť na něco jedinečného!" řekne, napije se a pak obrátí pronikavé oči zpět k našemu stolu. Irma se k nám vrací.
"Fešák, co?" zasměje se tiše.