Druhá strana (266 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

"Nejhorší situaci by prozatím nastala, kdyby Rowan chtěl, aby Katryn svědčila. To by totiž znamenalo, že bys musela odsvědčit vlastně za nás. To, co se stalo nám všem by asi Rowan chtěl abys odsvědčila sama. To by ovšem bylo fakt blbý!" řeknu hořce a opět se napiju vína.

Milý Patricu,
dlouho jsem přemítala, jestli Vám mohu napsat, ale nakonec jsem se odhodlala. Chtěla jsem Vám poděkovat za Vaši milou společenost na vánočním plese. Byl to pro mne opravdu příjemně prožitý večer, pěkně jsem si zatančila a bavila se. Bylo mi hezky. Děkuji.

Katryn, baronka z Monronu

Trochu to máme ztížené, protože Margaret je trochu špatně, když jsme vstávaly tak brzo. V tom případě zpomalíme tempo, dokud se jí neudělá trochu líp. Stejně se ženeme jako šílené a včera jsme se taky hnaly, doufám, že podle slov toho obchodníka už dneska dosáhneme toho rozcestí. Rozcestí tedy občas potkáváme, ale tohle by mělo být velké a nepřehlédnutelné, vést na další hlavní cestu. Všechna rozcestí, která jsme dosud potkali, to určitě nejsou.

Kolem páté hodiny se opět ozvou kroky a odemykání zámku.
"Dneska se tu dveře netrhnou..." řekne Katryn sarkasticky.

Okna sice jdou teď otevřít, ale venku stejně mží a je mlhavo, takže si hezkého počasí moc neužijeme. Ale stejně je otevíráme aspoň trošku, protože si užíváme čerstvého vzduchu.

Margaret z ničeho nic přeruší svou "práci" v koupelně, vrazí do ložnice a prohlásí: "Holky co kdybychom si tu zase opakovaly tance, už dlouho jsem netančila a když Mor tak hezky zpívá?"
Zrovna si prozpěvuji Sláva Bohu na výsostech, ale ani nepřestanu, jen pokrčím rameny.

Jak jsem tak usoudila, nejhůře to nakonec bude vnímat Katryn, když já tam dělám, to co jsem popsala (navíc poslední dva dny jsem přidala i recitování básní, jak je například Máj, nebo Kytice, nebo cokoliv, na co si vzpomenu) a Margaret pravidelně tráví svůj čas v koupelně, kde se snaží rozebrat zeď. Několikrát denně začne do zdi nahlas bušit, ale to vždycky nechám tak třikrát a pak ji okřiknu nebo tomu jdu zamezit.
Při tomhle pohledu na nás dvě, to možná opravdu neseš nejhůř, Katryn:-)

Tady jsme skončily:

Margare-tka: "Stejně nic jiného nemáme." jdu zkoumat jak se rýsuje ten vchod a jestli je to duté a tak různě to ohmatávám.
Ketryn: "Asi to otevřít nepůjde...:-("
Margare-tka: "Tak ji prostě probouráme. Stejně tu nemáme co dělat. Já chci pryč." a sednu si do kádě.
Margare-tka: "No to mohlo."
Margare-tka: "No já to nevím proto jsen nakonec dala otazník"
Ketryn: "No...mohlo to být jen pootevřený..."
Morigan: "Jak to můžeš vědět?"
Margare-tka: "Ale někudy se to otevírat musí, když odtud odcházel...nebylo to otevřené když jseme tu večer byly ne?"
Morigan: "Prostě sem vešel. Mysím, že je to tady," ukážu na stěnu za kádí. "Je tam asi i trochu znatelný vchod. Ale ani se nehne."
Margare-tka: "A nebo něco u těch ohoutků, nějaká páčka.ů
Margare-tka: "hm... tak jsme dvě....ani hrana kádě ani vzadu nic není. počkej ještě by to mohlo být ve předu na kádi "
Margare-tka: "Zdá se mi, že by to mělo být někde tady..." A ukážu na tu těnu nad kádí a obložení. "Ale jak by se to otevíralo.? Cop jsi včera viděla když sem vešel Mor?"
Morigan: "Říkal vzadu za kádí. Já už ten vchod taky hledala, myslím, že vím, kde je. Ale nevím, jak ho otevřít," řeknu.

Margare-tka: "A s tím farářem nevím...:-/"
Margare-tka: "Bylo by dobré najít tu chodbu. to jim trvalo fakt dlouho než by přišli na to kam jsme zmizely. jen aby když tak někam vedla."
Margare-tka: "Odeme taky ne,vžydy když mě vidí,k tak jsem zelená jako sedma. Teda komě toho ranního budešení na dveře."
Ketryn: Nejdřív zkusíme ten dopis a pak uvidíme, pak můžem začít zlobit. To by Oliver koukal, kdybych ho třeba najednou přetáhla po hlavě trubkou Je dobré, že ode mě nic takového nečeká, třeba toho budu moct jednou využít.
Ketryn: :-D
Margare-tka: "Já nevím, už hodlám být agresivní, takže až dorazí večeře, tak se na ně klidně vrhnu. Vylámu ty trubky koupelně a bude. Ale ne dneska;-)"
Ketryn: Margaret, ty dveře samy neotevřeme, jsou masivní a tvrdé...Tady futro jen tak nevylomíš.
Margare-tka: "Ještě mě napadlo, prostě v noci útéct. Mám zafixováno, že se otevírají dovnitř dovnitř. Prostě vylomíme jedny futra a tím pádem by to šlo otevřít."(Ale ještě se musím zepat)
Margare-tka: "Doufám, že se mu při četní tohodle dopisu přesune mozek výš...."
Margare-tka: "No myslím, že by tohle mohl pochopit."
Ketryn: "Něco v tom smyslu mám na mysli, taky to, že vše, co jsem se mu snažila sdělit po jeho odjezdu byla pravda. A ještě další věci...Ale jak říkám, je to předčasné. A kdyby to náhodou vyšlo, tak vám dám samozřejmě ke schválení to, co jsem splodila."
Margare-tka: "To budeme muset, jelikož to asi jedna z možných možností...Já myslím, že bychom tam měli napsat něco v tom smyslu, že na něj myslíš a chceš aby ti odpustil a myslel na tebe hodně v dobrém. Že by jsi s ním ráda mluvila. A tak aspoň byste mohli být spolu v souznění s myšlankami. A dodej tomu něco o bohu a bude.
Ketryn: "Už jsem trochu přemýšlela o tom dopise, ale to je předčasný...To by fakt muselo být štěstí, aby mi to dovolil. A taky by pak muselo být štěstí, aby se to k Richiemu dostalo a aby to zašifrování pochopil...:-/ Jenže prozatím nic jiného nemáme, tak musíme doufat aspoň v tohle."
Ketryn: "On mě pohladil...Jako jak nevymklo z rukou???"
Margare-tka: "Jen aby se nám to ovlivňování nějak nevymklo z rukou.. teda myslím z jejich strany."
Margare-tka: "Chtěl tě pohladit u dveří a.t.d."
Ketryn: "No nepřetále jsme, neuděl nic, co by s tím bylo v rozporu, jen nám dojednal mše a slíbil mi tu loutnu."
Margare-tka: "Jo já vím, že je do tebe zakoukaný, ale stejně jsme nepřátelé a veřejní."
Ketryn: "A zatím ještě na nic moc neskočil...To uvidíme, jestli mi dovolí poslat ten dopis."
Ketryn: "Ale já už na tom pracuju delší dobu...A když jsem dneska vylezla ze zpovědnice, tak jsem to ani moc hrát nemusela..."
Margare-tka: "No že ti takhle skočí na lep."
Morigan: "Taky nechápu, proč blbý..."

"No to je velké riziko...To bych radši neriskovala. Protože jestli to zjistí, tak to bude megaprůser..."

Také tam přemýšlím a snažím se zahnat depresivní náladu. Jsem na tom stejně, stýská se mi po Viktorovi a zárověň chci najít plán jak se odsud rychle dostat. Ten rozhovor s Jamesem mě dostal..už je to špatné, když vztek odnáší nepovolaná osoba. Takže i to mě rozesmutnilo a nepřidalo na síle.
Pořád mám tu naději, že je tady ta tajná chodba.. takže ji prostě budeme muset najít a taky máme plány, Aspoň nějaké.

"Napadlo mě, že bych mohla hrát před Albertem nevolnsti. Třeba omdlít, ale je tady riziko, že mě vyšetří zjistí, že jsem těhotná. Walter si to spojí a vyšetří i Morigan... A to by byl průser."

Dost!!!Takhle to nejde!!Musím se vzpamatovat!Tohle není vhodná chvíle na nářky...

Doufám, že mi časem odpustí to, co jsem provedla...:,-(...A Rowan taky :,-(...jestli se odsud teda někdy dostanem...:,-(

Já chci k Alexovi...:,-( Chybí mi čím dál víc...Vím, že vám se taky stýská a máte to horší, protože jste těhotné...Ale přepadla mě najednou melancholická nálada...

Nemám žádný další konstruktivní nápad...Sedím a mlčky snídám, koukám na naše poskládané koberce a snažím se na něco přijít. Jeden hlas mi říká, že je blbost, aby tu byla nějaká tajná chodba a ještě větší, aby sem za náma někdo v noci přišel...Ale ten druhý, spíše podvědomý, mi neustále našeptává, že tu někdo byl a musel někudy přijít a normálníma dveřma to nebylo...Uvažuju nad tím, jestli už jsem se optravdu nezbláznila a nemám slyšiny...

V hlavě se mi taky honí plán s dopisem, je možné přesvědčit Olivera, aby mi dovolil poslat neutrální "nic neříkající" dopis? Je to něco jiného, než když mi řekl o Robertovi a zařídil nám mše...Jak to udělat...? Kéž by někdy přišel sám od sebe...

Jsem zamyšlená, na čele mám vrásky a moc nevnímám, jen stále koukám na podlahu u zdi.

Konečně se ocitáme na úzké chodbě, je kolmá ke schodům. Vidět jsou jen jediné úzké dveře přímo naproti schodišti a k těm s velkou pravděpodobností míříme. Jeden z mužů (nejspíš místní) odemyká dveře. Už na první pohled je vidět, že jsou sice úzké, ale nadmíru bytelné a mají dokonce dva funkční zámky.

Než si stihneme říct cokoliv jiného, jsme opět vedeny někam, tentokrát v podstatě pohromadě, tedy zatím.
Vstupujeme hlavními dveřmi do obytné částí tvrze. Na té chodbě je poměrně tma, ale osvětlují ji nějaké louče. Jsme vedeny nejdřív rovně, pak po nějakých schodech nahoru, pak zase rovně, přičemž několikrát zahýbáme a potom zase po docela úzkých točitých schodech nahoru. A to je docela dlouhá cesta.

"Tady to bude ještě zajímavé, jsem zvědavá co vymyslíme teď.:-(" ještě dodám tiše.

"Je to fakt kterém. Otrokyně!" řeknu pohrdavě. Co si o sobě myslí egojista jeden!!" řeknu vám potichu.
"To je dobře, že jim není nic. Bála jsem se co se s nimi stalo. Ani se mi o tom nechtělo přemýšlet a domýšlet si." řeknu úlevně.
Koukám se na ně, jak tě sledují když Walter mluví s Jamesem.

"Pak vám to vysvětlím,"šeptnu ještě s úsměvem:-)