Kráter (110 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Po celou dobu Pjotrovy mě známé řeči hledím uřpeně a nepřítomně na karty. Nerad si připomínám tuto pochmurnou minulost, utekl bych nejraději od ní pryč jako jste utíkal po celé ty dva roky. A byl bych také hodlal dále prchat, nebýt zde Pjotra, který se zde zjevil jako rozpálený meč vášní.
Snad bych tady nejraději nebyl v tuto chvíli, to je také důvod, proč nehlesnu ani slovo. S radostí uvítám, když se pak stočí řeč zpět na staříka.

"Pokud vím, tak Trorn říkal něco o tom, že pošle svého přítele, aby nás zpravil o tom, co se děje. Ale asi teď mají jiné starosti, ... " Říkám v reakci na Triamosovy obavy, ... "Ale jejich činnost je nebezpečná a také zřejmě na hraně. Jak jsem již říkal dříve, nejsem si jist zda mají právo osvobodit tu ženu."

Když Flaverius Pandemonix projeví zájem o mou osobu, s jistou benevolencí odpovídám: "Pocházím původně ze Svatozemě, ale moje poslední dlouhodobější sídlo nebylo v hlavním městě ve Svaté Citadele o Hory Hříchů nýbrž v království tisíce dolů. Poslední případ, který jsem vyšetřoval byla vražda rodiny našeho mladého sokolníka. On byl jediným podezřelým a poslední dva roky jsem sledoval jeho stopu. Nyní, když jsem ho našel však nemám dost prostředků k návratu. Věřím však, že se nám podaří prodat zázračné věci, které jsme našli v podzemí a za které zaplatil nebohý Chronos životem. Pak se budu moct společně s Tizokem vrátit a objasnit tento tajemný případ. Pravděpodobně jsou do toho zapletení lidé na vysokých místech a bude to vyžadovat značné úsilí, než se nám podaří je odhalit a usvědčit, nicméně pevně věřím, že se nám to podaří." Na okamžik se odmlčím a zpytavě se zahledím na bělouvousého společníka: "A co vy Flaverie, co vás drží v této malebné vesničce?"

Poválel jsem v ústech další doušek vína a s přizavřenými oči polknul.

"Když máme nyní čas, povídejte nám o sobě, třeba vy pane Pjotře. Odkud vlastně přesně pocházíte?"

Spokojeně sedím u svého pohárku vína a sleduji karetní hru i kočkování Tizoka s Triamosem.

"Myslím, že se o sebe pan Silvidianský i mrštný pan Žabikuch postarají. Dejme jim času."

,,Dočkej času Triamosi," odpovím suše. ,,Třeba čekají na vhodnou příležitost, až někteří usnou, či tak něco. Vždyť na tu šarádu mají celou dlouhou noc. Raději ještě nějakou dobu vyčkáme, abychom se skutečně přesvědčili, že prozatím někdo vyčkávají," zhoupnu se na židli.

Nejak sa zdržali..Inak sme asi nedomysleli ako zistiť či ich nečapli bez toho aby dostali možnosť nás nejak upozorniť.Zahundrem jemne prepletajúc prstami po strunách v tichej melódii ktorú neustále mením..Chvíľu rýchlo chvíľu pomaly..Len sa tak bavkám bez nejakého zmyslu

Jak se večer schýlil do hluboké noci, všichni místní, kteří s Vámi v hostinci ještě seděli, se také už rozešli, ať už více či méně vrávoravou chůzí, do svých roubenek a usedlostí.

Zůstali jste tak ve výčepu sami, pouze ve svém oblíbeném rohu chrápe u stolu zdejší strážný Gwarg, mohutný kroll.

Mladé děvečky poklízejí stoly, kolem krolla jen zametly, a jakmile mají hotovo, utíkají pryč do svých komůrek.
Hostinský Hrouda zůstává, aby Vám mohl nalít podle chuti. Sám si sedl u sudů s pivem na dřevěnou židli a pěchuje si do dýmky tabák.

Nehovoriac že sa ho pokúšala získať na svoju stranu rozprávkou s hviezdami a nie zlatom..Neviem..Mám z toho zmiešané pocity..Ak by bola priamo zlá..Nemala by pre niečo také ako hviezdy pochopenie nie?Myslím že by sa snažila vykúpiť tonami zlata,bohatstvom a tak.Neviem..Príde mi to zapletené.Mračím sa do kariet

"Mno, ... " hodím na stůl první kartu, "pohádky jsou pohádky, ale jestli byla ochotná přesvědčovat toho klučinu o tom, že rozsvěcuje hvězdy, tak to musela být dost zoufalá." Usměju se pod knírem a říkám: "V každém případě to svědčí o vynalézavé mysli. Vězni většinou mají jiné myšlenky než, aby dokázali bleskově vymyslet pohádku o hvězdách."

Pravda.Usmejem sa čím priznám porážku a tiež chytím rozdané karty a takisto si ich začnem ukladať podľa farby a hodnoty.
Ale len jednu..Potom niečo zahrám.Svrbia ma prsty.Usmejem sa pokojne ponad karty a ovlažím svoje pery pivom,ktoré mi nikdy moc nechutilo ale čo už.Smäd je smäd

Po večeři s tichým souhlasem nechám Žabikucha s Trornem se potichu vytratit a připravuju se se džbánkem piva na čekání. Přestřelky mezi Tizokem a Triamosem o hudbě si příliš nevšímám, hudba v jakékoliv podobě mi zvedá náladu a Triamosovu hru vždy vítám. Rozdaných karet se hned chopím a zavzpomínám na léta strávená v rodné vesnici, kde jsem si po večerech občas partičku zahrál a snažím se vybavit si všechna pravidla a strategie.

Mrzutě si ve vějíři karet seřadím karty podle hodnot, abych se ve změti hracích lístků lépe orientoval, napiji se z korbelu a odvětím - ,,Kdoví, kde ty povídačky sebral. Třeba mu je napovídala sama cizinka, nebo spíše," zachrlám mimoděk , ,,mu večer před spaním chůva, nebo někdo jiný, vyprávěl povídačky na usnutí. Však to moc dobře znáte. Mě samotnému utkvěly v hlavě příběhy o daleké zemi, kde jsou všichni stále mladí a krásní, všude je blahobyt a spokojenost, mezi lidmi není zloby, zášti ani závisti, není bohatých ani chudých, každý je spokojený s tím co má. A že je toho dost. Ulice dlážděné mramorem, nadýchané a vznešené paláce, chudých, dřevěných a špinavých barabizen by jsi těžko pohledal. V kašnách měst plavou zlaté rybky a každý je tak šťastný, že tam nekvete zločin, natožpak prostituce. Muži jako knížata, princové, ba králové, ženy jako luční kvítí. Jen utrhnout. Dennodenně bohaté hostiny, smetana se pije namísto vody, prostě ráj na zemi,“ nechám se na okamžik unést svými vlastními vzpomínkami. Bezpochyby, něco podobného jsme kdysi slýchávali všichni, když jsme bývávali mladí. Když jsme ještě věřili na pohádky a na štěstí. ,,Jestli mu pak někdo navyprávěl něco o krásných nočních vílách, které střeží oblohu a bez jejich přičinění by pohasly hvězdy – pak už se ani nedivím, jeho slovům,“ usměji se.

Vezmu do rukou rozdané karty a začnu vzpomínat jak se to vlastně hraje. Než se hra rozproudí podotknu: "Doufám, že k žádným náhlým zvratům nedojde, ale vysvobozením té dívky se jistě dají události do pohybu. Fascinuje mně jakou má ten chlapec fantazii. Ty jeho slova, že ji ukradli z hvězdné oblohy, když rozsvěcovala hvězdy mi nejdou z hlavy."

,,Dobře, řekněme, že s tebou souhlasím, ale copak,“ uchechtnu se hledíc kamsi na stůl , ,,copak by ty kouzelné rytmy, čarokrásné rýmy vkládané do pronikavých tónů, a smysluplné melodie něco říkali lidskému srdci, kdyby nebylo sester této radosti, jako je víno, milování, slunce, zpěv, švitoření ptáků, tanec, spánek, jídlo, koupel, nebo i čistý prožitek z přátelské hry kostek či karet – prostě všechny ty pozemské radosti, které patří k člověku? Hudba, ať již hrubá a neotesaná pro venkovské srdce, nebo jemná a vznešená pro bělostné uši králů, by nebyla ničím, nebýt všech ostatních radostí. Na jednu stranu, snad opravdu dává hudba člověku ten povznášející pocit, že si uvědomuje své hluboce zakořeněné city jako odvaha, radost, ale i soucítění. Ovšem nebýt věcí, které způsobují radost, lásku, víru, potěšení, uspokojení a podobně, byl by jakýkoli hudebník vítán ve vesnicích zrovna tak nelibě jako nešikovný potulný kejklíř nebo potulný prodejce harampádí. Snad tedy ti nebude příliš překážet, že odložíš svojí loutnu a vezmeš do ruky pár karet, alespoň prozatím. Víceméně jak nám může ublížit jedna přátelská hra bez jakýchkoli peněžených sázek, napětí a podvodů,“ odmlčím se. Dále se už o hudbě bavit nehodlám.
To, že karty vzbudili zájem poněkud přelétnu, nebo spíše ignoruji. Na Triamosovi otázku jako bych neslyšel, ovšem pak se jaksi vzchopím. Vzchopím ze vzpomínek.
,,Spíše dlouhodobá výpůjčka ….. i když by se daly považovat za dar," přitakám zamyšleně. ,,Ani bych nebyl schopen převyprávět celou jejich historii, a že je jistě bohatá a pestrá. Sám jí z velké části neznám a nejbližší je mi samozřejmě ta, kdy jsem je nosil zastrčené kdesi hluboko v torně. Sám bych na ně byl málem zapomněl, jak jsem je nepoužil.“ Po těchto slovech jenom promíchám, přijmu nabídku černé sedmi a rozhodím na stůl daný počet karet. Alespoň přijdeme při hře na jiné myšlenky a uvolníme se do té míry, abychom v případě náhlých zvratů byli připraveni.

"No teda," říkám a okouzleně se dívám na barevné obrázky. "To je hotový poklad, za kterým by leckterý dobrodruh vydal i do nejhoroucejších pekel."

"Sedláci hrají černou sedmu, umíte?"

To všetko je naprosto možné že by som to neprijal pretože by to nebolo podľa môjho gusta.Ale cestujem už mnoho rokov a viem že hudba má robiť radosť.Nech je kľudne aj hlučná a práve tak do rytmu.Na mojich cestách necestách som hral na mnoho nástrojov ale lutna je môjmu srdcu najbližšia a mojím prstom najmocnejšia.
Najlepšia hudba vyjadruje momentálne pocity.Ak ich nezachytáva môže to hrať najlepší bard,skladateľ sveta a nemusí ju zahrať tak príjemne ako obyčajný pastier kôz,ktorý hrá so srdcom.Toto viem.Nezáleží na nástroji a melódi.Ide o samotnú radosť z hudby.Trpasličie pijanské pesničky,trpasličie hrdinské eposy,elfské oslavné piesne lesa,jari a života,ľudské krčmové popevky,smutné balady.Všetko má svoje kúzlo ak je to zahrané srdcom.A karty..Hry splývajú,strácajú sa jedna v druhej.A kde sa stretnú dvaja podvodníci vyhrá ten šikovnejší.Usmejem sa pokojne a posuniem lutnu na stole aby som spravil miesto na pivo a aby sa lutna nezoznamovala s niektorým z pohárov.
Ale zdá sa že tieto karty veľa prežili.A je to pekná poctivá práca.Dar?Opýtam sa so záujmom pričom obzerám si jednu z kariet vyhodených na stôl.

,,Na hraní karet je právě záživné a napínavé to, že zpravidla nevíš, tedy pokud nemáš karty cinknuté," ušklíbnu se poťouchle , ,,co má kdo v ruce." Po mých slovech začnu šmátrat po postraních kapsách a kapsičkách mé torny, něco úpěnlivě hledaje.
,,Hudba je monotónní, zato hra je živá. Nikdy nemůžeš vědět, co má kdo v ruce a zvítězíš-li ve hře, nikdy pak nemáš záruku, že zvítězíš i v partii příští, byť by jsi se držel přesně podle triků a lstí, které ti dopomáhají ve vítězství," hovořím, zatímco na stůl skládám něco málo drobností, které snad každý správný dobrodruh nosí všude s sebou. ,,Kupříkladu, když slyším v horách tóny jakési melodie, které si hraje pastýř hluboko v horách pro pobavení, zaposlouchám se na chvíli, nechám se unést mám-li čas, a možná že si tu písničku natolik oblíbím, že si jí budu broukat cestou necestou. A dříve nebo později pak zapomenu, zaposlouchám se do jiných tónů a melodií, které si budu broukat. Avšak pak přijde nějaký okamžik, jako před několika hodinami, kdy k mému sluchu dolehnou staré a známé tóny, které připomenou mé duši kilometry ušlé s podobnou melodií na rtech, nebo snad i pestrobarevný roj a vesnickou veselku. Ovšem i když jsem člověk múzou nepolíbený a člověk neznalý," pronesu protáhle s důrazem na poslední dvě přídavná jména, ,,nepoznám, jestli to byla ta či ta melodie, ani pak nevím, jestli jí hráli na húsle nebo píšťalu, když jsem jí slyšel poprvé. Narozdíl od vás hudebníků my rádobymuzikanti neděláme muziku pro cit z každého záchvěvu struny loutny, která rozechvěje rty urozených pánů a slečen. Nám stačí jednoduchý rytmus, lákavý a poutavý, který nadbíhá našim primitivním pudům a citům, zabarvuje srdce a probouzí vášně, nebo kolébá duše klidem. Uslyší-li nějaký venkovský kluk a venkovská dívka souzvuk cimbálu, basy a třeba houslí, strhne je to v divoký taneček. To ty by jsi si přinejmenším zacpával uši nad tím, co někteří lidé považují také za hudební umění. Umění pěstované mezi obyčejnými lidmi,“ dopovím svojí dlouhou a vyčerpávající řeč přesně ve chvíli, kdy jsem z nesčetných kapes a záhybů mého vaku vyštrachal kožený váček akorát do ruky. Je to starý, vybledlý a zpuchřelý kousek kůže, po jedné straně pevně uvázán provázkem, tvoříce tak jakýsi jednoduchý váček. V něm se pak skrývá balíček zažloutlých a ošoupaných karet, po stranách nesčetněkrát zohýbaných. Z vybledlých obrázků, jejichž barva byla sedřena snad tisíci prsty mačkající je v ruce, se na vás smějí vykreslené obrázky. Co karta, to malé umělecké dílo. Některé vysoké karty jsou doplněny o napodobeniny Bohů, většině dobře známých, jiné, povětšinou ty s menší hodnotou, zobrazují různá mystická stvoření, vojáky ve zbrani, nahé panny a další.
S objednaným chladným pivem, které zocelí můj chladný rozum, bleskurychle nastrkám desítky drobností zpět do svých kapes a rozhodím po stole něco karet na hru.

Na karban stačí pár trikov šikovných rúk a prstov.Keď vieš aké má kto karty nie je to vzrušenie.Zhodnotím prosto a znudene sa opriem lakťom o stôl aby som sledoval ich hru až začne:
Zato hudba je živá,neustále sa mení.Nikdy nedokážeš zahrať to isté dva krát.Struna je ladená inak,ty si ladený inak.Vzduch má inú teplotu a preto sa zvuk presúva inak.Hudba je vždy originálna najmä ak hráž zvnútra a nie podľa toho ľudského zvyku hrať podľa čiarok na papieri.A ani nemusím hovoriť o tom akú má hudba silu.Je to fajn ak chceš zapísať veľké melódie,piesne a eposy aby sa na ne nezabudlo.Ale stále ich musí niekto hrať aby to malo zmysel.Ja si nič nezapisujem.Ja si pamätám,zabúdam a vymýšľam.Tak kde máte tie karty nech nehovorím len o hudbe.Pri rečnení o hudbe sa trocha preberiem ale potom sa obzriem okolo kde by sa dali zohnať karty.

"A máš karty?" Ptám se Tizoka.

"Zdá se, že hudba je tvá jediná vášeň," usmívám se na Triamose, "karban tě nebaví?"

Nenápadný?Takže bez hudby?Nudaaaa.Zhodnotím to pokojne a odložím lutnu bokom.Nebudem im to kaziť aj keď je mi to moc proti srsti..A chvíľu vydržím