Kráter (107 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Na zašuchotanie v rukách zovriem moju lutnu,ktorú som bleskovo stiahol z chrbta a položím prsty na struny so sústredeným výrazom na tvári.
Upieram pohľad do šuštiacich húštin a hľadám nejaké stopy prítomnosti.Až s lutnou v rukách si to namierim opatrným krokom k húštinám..Trocha sa uvoľním a usmejem sa.
Len poď von.Lebo moji spoločníci sú troška nervózny a jaksi..Máme za sebou ťažké obdobbie takže nás to bude ešte chvíľu strašiť.Hm?Opýtam sa so širokým úsmevom na tvári,zastavím sa pár metrov pred krovinami a natiahnem smerom k nim ruku.
Moje počínanie je ľahkovážne to viem.Ale prečo nestaviť všetko na jednu kartu?Pobaví ma spomienka na polnočnú kartovú hru.
Tak vylez..Nehryzieme.Aj keď ten barbar sa tak tvári nehryzie..On len šteká.Usmejem sa veselo a dúfam že sa nemýlim.

Polekaně sebou trhnu a ustoupím krok vzad. Pak se ale ještě více polekaný prudce rozhlédnu kolem, jestli nejsem obklíčeni.

Polekaně se otočím ke zdroji hluk. Trochu pomaleji než ostatní. Má mysl, snad věčně oproštěná od pozemského těla, nyní bloudila ve vzpomínkách na tu nešťastnou pouť do jeskyně za portálem. Zdalipak všichni odevzdali to, co si s sebou vzali? Triamosův výčet mě však zmátl natolik, že jsem přestal dávat pozor na dění okolo sebe.

Tak rychle, jak jen to půjde, položím svojí ruku na meč. Domnělý útok však nějakou dobu nepřichází. Zjevně půjde opět o planý poplach.
"Neboj, vylez, nic ti neuděláme," promluví do napjatého ticha Trorn. Na to na něj podrážděně zasyčím, aby se utišil. Domněnka, kterou jsem vytušil z Trornovi řeči, může být správná, nicméně jen čert ví, kdo se tam v houští může skrývat. Zajíc? Myš? Rejsek? Nebo nějaký neposedný kluk? Či skutečně ta ,,černá noční víla"? Či snad nějaký z těch barbarů, který pojal podezření a nyní nás sleduje?

"Neboj, vylez, nic ti neuděláme." Pronesu a zadívám se směrem na křoví. Mám takové tušení, že to bude ona, námi osvobozená žena. Ale jeden nikdy neví, takže jsem taky připraven v případě potřeby zasáhnout do dalšího dění. Co když to totiž jsou ti ozbrojenci? Teď si na nás počíhali, schovali se tady ve křoví, obklíčili nás a teď nás přepadnou?

Když zaslechnu zašramocení z rychle vyndám prak a jsem ve střehu.
"Co to bylo?" a dívám se na křoví.

Předáváte Azmatixovi předměty, které jste nalezli v sídle skřeta Gorkishe, a když starý učenec za sebou zavře dveře, chystáte se zpět do vesnice. Když tu se z blízkých houštin ozvalo zašramocení...

"Drow? Drowí žena?" zakroutí učenec překvapeně hlavou. "Zvláštní, jaký osud ji zavál až do těchto končin."
Starý muž se zahledí na elfího barda:"Mluvíte moudře, pane Triamosi, že věznění je kruté. Neměl byste se ale vzdávat svých rozhodnutích. Jedno rozhodnutí, ať už dobré či špatné, může zcela změnit běh věcí. Drowové, tak jak je někteří z vás znají, nejsou přívětivým národem, ale je to jen jeden úhel pohledu. Možná se v nich skrývá i něco jiného, něco co stojí za to, aby chycený drow nemusel trpět v zajetí a byl vysvobozen."

"Ano, pane Pjotře, úkol. Jsem rád, že jste mě dobře poslouchal. Nicméně vaše studia jsou pro tuto chvíli přednější. Až přijde čas, dozvíte se více." přejde Azmatix k Pjotrově otázce. Zdá se, že nechce o drowech více mluvit.
Co jsou ti drowové zač? Temní elfové? A proč o nich Triamos nechce ani slyšet?
"Tyto předměty uložte sem.." ukazuje na menší stoleček, skrývající se za dveřmi ve věži. "Uvidíme, jestli nám o sobě prozradí něco více." dodá tajemně.

"A nezapomeňte, v odpoledním čase vás očekávám na první lekci!"

Ach!Takmer by som zabudol!Vytrhnem sa naraz keď sa ešte Pjotr pýta na úlohu a siahnem rulkpou do batohu aby som vytiahol njeden kožený nátepník..A moja ruka znova zmizne v batohu aby vytiahla jednu z podkov zo svetlého kovu s modrastými žilkami.A ruka znova zmizne v batohu ešte asi dvanásťkrát kým vytiahne všetky podkovy.
Myslím že to je všetko..A ako vraví Pjotr..Šťastie rpaje pripraveným a kým tie kone nemáme sú tie podkovy viac menej na nič.Usmejem sa na ostatných roztržito a vyhodím si batoh späť na chrbát.

Ne moc přívětivě sleduji, jak se ostatní zbavují svých věcí. Tajně jsem doufal, že na tuto chvíli nepřijde, ale když už je tady ... těžce se mi to říká, ale nějak pevně jsem se s nátepníkem sžil. Nasazený na ruce mi dodává nepoznaný pocit jistoty a síly. Nechce se mi ho příliš zbavovat. Přesto, když začnou ostatní družníci odevzdávat své uloupené předměty, automaticky sáhnu na své předloktní, zakryté rukávem mých šatů, abych si nátepník stáhnul. Sotva však ucítím tvrdý materiál, stáhnu ruku poplašně zpět. Je to sice hloupé, ale nechci tady vypadat, že se štítím důvěry Azmatixovi. Nedát svůj nátepník, další z prý ,,nebezpečných“ předmětů, mudrci do zástavy, by bylo nemyslitelné. Vědí však ostatní, že mám jeden schovaný? Ba dokonce přímo upnutý na sobě?
Chvíli nejistě sleduji, jak ostatní předměty opouští své dočasné vlastníky. Sám si ještě nyní moc dobře pamatuji, kdo vlastní jakou věc, ovšem pamatují si to i ostatní? Ach, a ty pohledy. Patří snad mě? Ty němé otázky, proč zrovna já se zdráhám dát? Nebo to jsou jen výplody mé mysli?
Nejistě, s kapkami potu na čele, vyhrnu rukáv a odepnu si nátepník. Celé to počínání dělám velice nerad, pravda, ovšem úleva srovnatelná s úlevou mladého chlapce, který zcizil lahůdkáři párky, když se přizná rodičům, je nepopsatelná. Alespoň prozatím, než se má mysl uklidní.

Také přejdu k Azmatixovi a předám mu na prozkoumání nátepník a opasek. Chvilku šmátrám ve vaku a podávám mu ještě další věci. Pak se otočím a vyrazím s ostatními do vesnice.
Když vidím jak se Pjotr otáčí a ptá se Azmatixe na nějaký úkol. Zastavím se a čekám na odpověď.

Také předám zbraň vykoupenou krví Azmatixovi. Také zjevně nespokojen pod knírem zamumlám: "Štěstí přeje připraveným, ... " a otáčím se abych odešel s ostatními. Potom se však zastavím a obrátím se na starce: "Říkal jste, že pro nás máte úkol?"

Mlčky poslouchám Azmatixe. Mám pocit, že mě nic objevného neřekne. Mám pocit že to co mě zajímá - temná žena - tak že o ní mě nic užitečnýho neřekne. Což se vzápětí potvrzuje.
Po Triamosovu proslovu a o tom že byl ušetřený "rozhodnutí", pouze zamumlám: "Bohužel." Pak si sundám opasek a podávám ho Azmatixovi, aby se na něj taky podíval, jestli mě od něj nehrozí nějaké nebezpečí. Pak se vydám spolu s Arionem do hostince.

Po dlhej dobe keď mlčím sledujúc vtáky hniezdiace na stromoch neďaleko veže a počúvajúc ich trilkot,ktorý ako vždy lahodí mojím ušiam začujem debatu o tej žene čo ju vyslobodili a uznám za vhodné ozvať sa.
Tá žena bola drowka.Sám si nemyslím žeby niekto mal byť veznený..Je to príliš kruté..Ale drowovia zabili,väznili a zotročili mnohých mojich pobratimov a iné rasy..Som rádže som bol tohto rozhodnutia ušetrený.Priznám trocha pokrytecky a mierne zamračený sa začnem trocha obzerať okolo a znova počúvať štebot vtákov a celú hudbu prírody.

Očividně mě starcovy odpovědi neuspokojily, ale po nějakém čase stráveném s ním jsem si na to již zvyknul. "Ano, jídlo je nejlepší návrh, co jsem mohl slyšet. A tréning." Pak šáhnu do torny a podám Azmatixovy nátepník, který jsem našel u Gorkishe. Poté už vyrazím zpět k hostinci, do pokoje, kde začnu pomalu rozbalovat své alchymistické náčiní.

"Pakliže to je tak a pokud jste si jisti, že ta žena není nebezpečná a nebyl důvod ji věznit, udělali jste určitě dobře. Žádný tvor či bytost by neměli být vězněni proti své vůli, pokud to není z nějakého důvodu nutné pro ochranu ostatních!" přikyvuje Azmatix.
"Ovšem takové rozhodnutí je pokaždé velmi ožehavá záležitost. Přeci, kdo může nezaujatě určit, kdo komu je nebezpečný?" starý muž uvažuje nad touto myšlenkou a nechává na Vás, jak se k tomu sami postavíte.

"Pokud nemáte dalších otázek, musím si ještě zařídit určité záležitosti. Vám doporučuji si odpočinout, k obědu si dát výživnou, ale lehkou stravu. Odpoledne vás očekávám na první lekce!"

"Ty předměty co jsme našli vám rádi půjčíme na prozkoumání." zběžně se podívám na společníky jestli nikdo není proti.
"Ohledně té ženy se to má tak, že jí za vesnicí ve vězeňském voze věznili nějací ozbrojenci. Prosila o vysvobození tak jsem jí pustil z toho vozu ven. Nezdála se mi nějak nebezpečná. Každopádně od té doby co jsem jí pustil jsem jí už neviděl." vysvětluji učenci.

Učenec Azmatix pokyne rukou na kudůka Ariona, aby zastavil jeho smršť otázek a mohl odpovědět. Nejdříve se však ale otočí na Pjotra. "Ano, vím o smrti vašeho společníka. Bohužel i taková může být tvář života dobrodruhů. Smrt si jednou přijde pro každého, v tom je spravedlivá. Zasahuje nemilosrdně do našich životů. Nesmíte se však nechat ochromit, musí vás hnát dál, nutit vás mít oči stále otevřené a smysly zbystřené, aby si vás nevzala dříve, než je skutečně nutné!" promlouvá tichým, ale přesto důrazným hlasem. "Chronos byl statečný a ve vašich srdcích a vzpomínkách může být takový i nadále. Aby nebyla jeho smrt zbytečná, musíte mít vždy na paměti, že smrt může sice přijít kdykoliv, ale vy sami můžete určit, jestli jí vyjdete zbytečně vstříc nebo ne."

Azmatix Vás chvíli pozoruje. Nechává působit svá slova a Vám dává čas, abyste se mohli nad jeho radami a varováním zamyslet.
Pak pokračuje:"O zkušenostech z vaší výpravy jsem byl již také obeznámen. Nemám ale pro vás odpovědi ohledně podivných tvorů a bytostí, které jste potkali. Někdy je možná i lepší po některých věcech nepátrat. Okolní svět skrývá mnoho záhad a určitě jich ještě mnoho potkáte. A jednou třeba i naleznete své odpovědi." Azmatixovy odpovědi bohužel Vaši zvědavost příliš neuspokojují.
"Předměty, které jste tam nalezli, mohou být nebezpečné, proto vám radím, abyste s nimi zacházeli nanejvýš opatrně, pokud si je chcete ponechat. Samozřejmě, pokud budete chtít, mohu si je během vašich studií prohlédnout." souhlasně přikyvuje.

"O černé ženě se mi ovšem vaši přátelé nezmiňovali. Koho máte namysli?"

"Bohužel ne všichni jsou zdraví a v jednom kuse," řeknu nevýrazně, "udatný Chronos padl."

"Dobrý den." pozdravím učence a usazen na trávě ho poslouchám.
"Klidně vám ty předměty můžeme ukázat." navážu na Arionova slova.

Ráno, po vydatném spánku v pořádné posteli a stejně vydatné snídani mě pomalu opouští strach z prázdna se vynořujících příšer. Stejně jako všichni v napětí všude hledám ozbrojence, ale Žabikuch rozptýlí i tyto obavy.

Mistra Azmatixe s malou úklonou pozdravím a při vzpomínce na Flaveriusovo vyprávění přemýšlím, jak velké podzemí má Azmatixova věž. "Haldir s Kalmorem už Vám určitě vše vypověděli. Slyšel jste někdy o takových stvůrách, co jsme potkali v Gorkishově jeskyni? A o těch prokletých předmětech, co jsme tam našli. A hlavně o tom starci, co jsme tam potkali. A slyšel jste o té černé ženě?" Chrlím ze sebe jednu otázku za druhou.