Kráter (114 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Haldir s Kalmorem zatím dojedli svůj oběd a připravují se k odchodu. Když se na ně tázavě podíváte, vysvětlují Vám, že jim učenec Azmatix nechal vzkaz, aby se u něj zastavili. Vás ostatní žádá o návštěvu zítřejšího dne v ranním čase, dříve ho nemáte rušit.
Udatný elf Haldir a svérázný Kalmor se s Vámi prozatím loučí a odcházejí z hostince. Předpokládají, že se do večera vrátí zpět, aby se ubytovali.

"Podařilo se mu dostat až k vozu a s někým černým tam mluví. Zatím víc nevím." Šeptnu.

Nakloním se k Trornovi a říkám: "Také jsem kdysi měl tolik mladistvého elánu, ... ale to už je dávno pryč."
Pak se polohlasem a zjevně netrpělivě zeptám: "Jak se vede Žabikuchovi?"

Ozbrojení muži jsou stále zabráni do svého jídla a hovoru mezi sebou. Bardovy písně snad ani nevnímají, ani okolní ruch způsobený bujarým tancem mladého sokolníka.

Do hostince přišlo několik dalších projíždějících obchodníků, kteří chtějí nasytit své hladové žaludky. Usedají k volným stolům a objednávají si své porce jídla.

Když bard přestane hrát, poděkuji děvečce za tanec, samosebou té se kterou jsem zrovna tančil, a obhednám si pohár vína, se kterým si jdu sednout k ostatním. Horlivě o něčem rozprávějíc nevěnují pozornost, jak se sesunu na židli. Z rozhovoru samotného zaslechnu jenom pár slov, které mi zamotají hlavu. Víceméně se tomu ani nesnažím rozumět, má mysl nyní ještě poskakuje jako neposedné hříbě. Vytržen z tance a usazen na židli se nedovedu soustředit. Když bard vyskočí podruhé na stůl a zanče opět hrát, mé srdce bušící veselostí zaplesá. V mžiku dopiji pohár rudého vína a opět se nechám unášet bujarými výskoky a poskoky mládí. Víla ne víla, tanec s místními děvčaty mi vrací zapomemuté pocity, kterých se nyní snažím nalkat plnými doušky.

Len nejaké povedačky o ľuďoch čiernych ako noc zďaleka.A teraz ma ospravedlňte...Ľudia sa chcú baviť.Odtrhnem sa od spevu len aby som im toto povedal pričom stále hrám ďalej.
Znova vyskočím na stôl a pokračujem v zabávaní ľudí aby si nikto nevšimol že je nás o jedného menej.

Dívám se jak malý kluk odbíhá pryč a zamyšelně hledím do stolu.

"Slyšeli jste už někdo o tom? Člověk černý jako noc."

V průběhu normálního hovoru najednou vložím větu: "Za vesnicí mají několik stanů a vozů, někoho opravdu nejspíš vězní, ale hlídají to další 2 ozbrojenci. Žabikuch se šel podívat blíž." Poté pokračuji dál nudnou konverzaci.

Pozoruju sokolníka v jeho bujaré zábavě, kterou zdatně odpoutává pozornost všech od Žabikucha, který se chystá za 'vílou'. Já sám si dopřávám piva a občas zabloudím pohledem na ozbrojence.

Triamos, jako ve svém živlu, neustává zatím ve hře na svoji loutnu a dál zpívá o eskapádách mladého proutníka.
Tizok v tanci vesele prohání děvečky, chvílu tuhle, pak zas tamtu copatou než ta uteče po své práci. Podle hbitých kroků se zdá, že se mladý sokolník v tanečním pohybu poměrně dobře vyzná.

Malý Jacek se zamyslí, pak zakroutí hlavou:"Žádnou vílu jsem předtím ještě nespatřil. Ale prý je v lese hejkal. Sedlák Machač říkal, že ho slyšel řvát."

"Tohle je ale určitě noční víla. Je celá zvláštně černá, takový nikdo jiný není." dodá vzápětí.

"Už musím běžet. Pomozte té víle, chudinka nemůže zůstat tak zavřená!" žadoní ještě jednou za záchranu záhadné víly.

Využiji hluku okolo a nakloním se k chlapci s otázkou: "Jacku, ty už jsi někdy předtím viděl nějaké víly?"

,,Možná by to chtělo, abychom tady vyvedli nějakou menší neplechu, když nám tak bard hezky hraje na loutnu,"zašklebím se při pohledu na celý ten rej děveček, pohárů vína vznášejících se nad hlavami hostí, kolotoč pestrobarevných látek, hýřící tolika dojmy na pozadí tklivé hudby, kterou vyluzuje ze své loutny Triamos.
Tak trochu se vrátím zpět, do bezstarostných časů mého jinošství, kdy podobné slavnosti vísek za městem byly možností, kde si mohli těžce pracující vesničané odpočinout. Jistě, bylo tam více děvčat chtivých po divoké točenici za zvuku fléten, bubnů, píšťal, houslí či balalajek, chřtány protékalo dost více vína, na rožni se pekly uzenky, slanina a jehněčí kýty, které provoněli ovzduší. Dožínky, Hromnice, vítání vesny při jarním slunovratu nebo rozdělávání ohňů při Svatojánské noci, kdy mladé dívky bosy tančili s věnci ve vlasech, oděny v bílých halenách, okolo ohně držíc se navzájem za ruce. Jejich vysoký zpěv mi nyní zní v uších, překrývající Triamosovu hudbu. Vůně vlasů vonících po bylinkách, višně zavlečená za ušními boltci a roztoužený dech dvou tanečníků, milenců, funící si roztouženě do tváří. Panebože, jak jen mi chybí.
Při pohledu na bujaré tváře děveček, chvějící se chtíčem po bezcílném kroužením na volném prostranství před bardem, splašeném venkovském tanečku nasáklém mládím a nezkrotnou divokostí, se mi chvějí nervozitou kolena. Prsty se třesou vzrušením a na čele mi vyskočí kapka potu. Když mi ve stehně zaškube, pousměji se pod svých ne příliš důkladně pěstěný vous, odložím si všech zbraní, vak položím na židli, o opěradlo pověsím svůj luk a toulec se šípy a to vše přikryji svými svršky. Jako neopeřené pískle stojím pojednou nad ostatními, ověšen pár cennostmi, které bych nikomu nesvěřil, se váhavým krokem vyprávím k pultu, kde se korbely piva, číše medoviny a vína, a hlavně děvečky chtivé tanečků, mihotají jako svatojánští broučci v nejčernější tmě. Nehledě na Hroudovy nelibé pohledy, seberu roztříštěné zbytky kuráže, vyhnané ze mně již před několika lety a s pevnou rozhodností chopím se jedné dívky kyprých tvarů, havraních vlasů spletených do copu červenou pentlí, kulatých ramen a dlouhých měkkých rukou, drobných úst, tváří růžolících se rozpaky a hnědých očí, propůjčující její tváři téměř vášnivou sílu v okamžik, kdy se měkké bílé prsty hudebníka opírají o struny loutny. A než se dívka stačí vysmeknout, než se vůbec na jejím bělostném obličeji objeví nechápavý výraz jako - ,,Co to děláte?“ – či - ,,K čemu to?“- stočím se s ní jednom velkém kole, ve kterém se podpatky bot mihotají jako ruce řezníkovi porcující fašírku, a divokost hříbat přerůstající ve splašené koně hází hřívou mojí i její ze strany na stranu.
Jeden krok a dávno zapomenuté kroky opět ovládly mojí mysl a celé moje tělo. Stud a bázlivost je pojednou ty tam.

Triamos se s radostí opře do strun své loutny a jeho píseň se ihned nese celým hostincem. Radostně svými hbitými prsty vybrnkává veselou melodii a zpívá o mladém jinochovi a jeho dobrodružné cestě za mladými paničkami.
Přitom stačí pomrkávat po děvečkách, které mezi hosty roznášejí korbele piva, poháry vína či talíře s jídlem. Rozpačitě se zardívají, klopí oči a rychle raději cupitají dál. Když mají ale zrovna prázdné ruce, občas se některá z nich otočí v tanci jednou dokola, ale hned zas utíká dál, navíc hostinský Hrouda nemá pro jejich vrtochy zřejmě pochopení a zamračeným pohledem je popohání k práci.

Žabikuch do sebe hodil poslední sousto a už se vypařil z hospody ven, někteří jste si ani dokonce jeho odchodu ani nevšimli.

,,Jestli tě tam chytí, tak si pamatuj, že tě jen tak nezajmou. Když jim neutečeš, tak tě rovnou zabijou a s námi si to pak vyřídí. Dávej na sebe pozor," pošlu pár slov jako varování Žabikuchovi na tónech bardovi hudby.

"Půjde s tebou," říkám znuděně. Ta změna nálady asi proto, že zase uslyším to hrozný brnkání.
Je ale pravda, že tady mě to ani tak nevadí, protože to k hospodě patří a z ničeho mě to neruší, pomyslím si při prvních tónech Triamosovy loutny.

"Raději půjdu sám ať si za případné prozrazení můžu sám. Stejně by jsme je ve dvou nepřemohli." říkám s plnými ústy.
"Ale Mermyra se mnou poslat můžeš. Kdyby mě zajali tak se to aspoň rychle dozvíte."
"A ty Triamosi hrábni do strun. Za chvilku vyrazím."

{b}Myslím že bude fajn ak by išli dvaja..Ale každý zvlášť aby to nebolo také nápadne.Jeden ľahšie unikne pozornosti..Ale ak sa niečo zomelie?Hm?/}Opýtam sa pokojne a položím lutnu vedľa seba na stôl.
Krytie vám vyrobím..Je tu dosť ľudí a ja mám obrovskú chuť poriadne zabrnkať na..pozriem na Trorna:...struny.Poriadne som si nezahral príšerne dlho..Asi dva dni.Usmejem sa nevinne:
Vyrobím hluk a chaos a tak sa ľahšie stratíte aj keby si vás pamätali.Hm?
Načo chytím lutnu do rúk a pozriem na ostatných veľavýznamným pohľadom

Výzva mě poněkud poleká. A to ze stejného důvodu, proč se jí vzdal Pjotr. Nemohli by si mě válečníci také pamatovat? Nepřišlo by jim podezřelé, kdybych se jen tak zvedl a odešel? Víceméně mám svého sokola, jistě by mi pomohl najít cestu, ale...
Nerozhodně se poškrábu na hlavě. ,,Budu-li muset, udělám tak, ale nevím, je-li to nejlepší nápad. Ti lotři by si mne mohli pamatovat zrovna tak, jako tady Pjotra," odpovím suše.
Vyslechnuv Žabikuchůch návrh, že se do ležení vydá sám, přijmu poněkud radostně. Jistě to bude tak nejlepší a vzbudí to nejméně pozornosti.
,,Možná by vzbudilo ještě méně pozornost, vytratíš-li se zadem," navrhnu ještě, zatímco se má pozornost opět stočí k jídlu.

"Určitě máš pravdu Pjotře. Ty by jsi tu rozhodně měl zůstat."
"Myslím, že bude nejlepší když půjdu sám. V rychlosti to tam obhlídnu a přijdu Vám říct."
"Nejdřív, ale dojím a pak se nenápadně vytratím."