Kráter (117 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

"To se mi vůbec nelíbí." říkám si pro sebe.
Přestanu se věnovat svému jídlu. Pohledem přejedu po místnosti a spočítám si kolik těch válečníků vlastně je.

Pochod mi rozpohybuje zmrzlé a prochladlé údy. Horká krev se mi vlije do hlavy a veškeré chmury, přežitek z jeskyně, roztaje kdesi uvnitř mé blaženosti ze sluncem prohřátého dne. Je to víceméně krása po té lapálii tam dole v jeskyni. Ale lépe už nemyslet. Když se za houštinou rozloží okolí známé vesničky, spokojeně se usměji. Po celou cestu jsem s nikým nepromluvil ani slovo, přesto mě polévaly vlny euforie ze života. Z tohoto života. Nevidím mužiky okopávajíc svá políčka, ani psi pobíhající okolo stáda ovcí. Nenadálá radost ze života, tak náhle a bez rozmyslu vsazeného, a takovou náhodou a štěstím opět vyhraného, mě omamuje více, než sladké a teplé víno.

***

Ani jsem se pořádně nenajedl a nezapil štěstí, když už se opět někdo dožaduje pozornosti. Kupodivu je to malý chlapec. Sám bych byl nevěřil, že bázliví vesničané, a zejména pak dítě, budou mít tolik odvahy, aby oslovil družinu při jídle. Nicméně, jak jsem záhy očekával, překvapilo dítko nějakou pohádkou. Asi bych se usmál, počechral ho po vlasech s tím, ať si jde hrát někam jinam. Nicméně překvapí mě Pjotrova iniciativa. Jak se zdá, bere to družník více než vážně. Když se zvedne od stolu, aby se nejspíš podíval, jakou věc ten chlapec vílou myslel, zvednu se také. Zvědavost mi nedá, abych seděl. Nicméně to první slovní přestřelce má lehce nabytá rozmařilost ihned vyprchá. Instinktivně položím ruku na meč, semknu pevně rty a svraštím obočí. Na čele mi vyskočí pár rýh, důsledek nenávistného pohledu věnovaného těm zarostlým hromotlukům. Nechce se mi vyvolávat konflikt, ale nedá mi to, nechat přítele osamoceného. Snažíc se ho morálně podpořit, postavím se vedle něho na znamení, že já stojím za ním.

Zamračím se, pustím chlapce a jemně jej postrčím stranou. Mluvím beze spěchu, ale s důrazem, pečlivě vyslovuji: "Jmenuji se Pjotr. Jedná se o velice vážné obvinění a věřím, že by jste se k němu měli jasně vyjádřit. Zločin tady trpět nebudu."
Při posledních slovech položím pravou ruku zlehka na jílec meče, abych zdůraznil, že to myslím vážně.

Když Pjotr vzal chlapce za rameno, ten se polekaně rozhlédl. "To nesmíme.." špitl, ale to už ho Pjotr odhodlaně dovedl až k válečníkům.

Zarostlí chlapíci si Pjotra přeměřili pohledem, někteří se ani neobtěžují a dál pokračují v jídle.
"A to chce vědět kdo?" odpoví protiotázkou ten, na kterého se Pjotr podíval.

"Co je?" Vytrhne mě ze zamýšlení Žabikuchovu zaklení. Zvednu oči od jídla a začínám sledovat co se to zase děje.

Vílu? Prolítne mi hlavou. Co se tady mohlo stát za ten den, co jsme byli pryč. Trochu udiveně sleduji Pjotra, který hned vyrazil k ozbrojencům. Radši se zakousnu do dalšího kusu masa, abych nezemřel hladový.

Sledujem Piotra a čakám na reakciu ozbrojencov pritom v duchu premýšľam akú pesničku si pre nich prichystám..V očakávaní toho čo bude sa neviem dočkať.V žilách mi začína prúdiť adrenalín a tak moje prsty na strunách pomaly naberajú na tempe.
Na tvári sa mi objaví úsmev niekoho kto sa nevie dočkať a v očiach zvláštny lesk..S týmto výrazom sa pozerám smerom k ozbrojencom a nesnažím sa nič skrývať.Nechcem ich zastrašiť.Nič také nemám v úmysle,len je mi jedno ako sa tvárim.

"A sakra."
Sedím dál u stolu a sleduji reakci ozbrojenců na Pjotrovu přímou otázku.

Zamyšleně přežvykuji jídlo, můj pohled je stále upřený na talíř přede mnou. Vypadám jako bych ani nevěděl co jím. Chlapce, který přišel k našemu stolu, si evidentně vůbec nevšimnu a pouze dál okusuji pečeni.

Nereagujem na chlapca inak akú úsmevom pričom stále jem.Ten malý má veľkú odvahu osloviť omlátených ako sme my.
Ale keď si vypočujem jeho prosbu na záchranu víly tak sa nahnem blžšie aby som počul všetko..Pritom tiež preruším svoje jedlo,utriem si ruky do oblečenia aby som sa zbavil mastnoty a potom chytím do rúk lutnu:
To som sa ale najedol..Teraz to chce už len nejakú pieseň nech uľavím aj svojmu duchu a pľúcam!Poviem radostne a začnem zatiaľ len hrať bez spevu pričom nenápadne počúvam čo hovorí chlapec Piotrovi.
Naozaj povedal víla?Tamtí zajali vílu?Ak je to pravda tak ako bard to nemôžem len tak trpieť...A možno aj Trornovi konečne ukážem silu hudby!Heheheeee.Premýšľam a pritom sa neubránim úsmevu.Sledujem Piotrovu reakciu rovnako ako reakcie ostatných.
Dúfam že sa mu rozhodnú pomôcť.Lebo ak nie tak to budem musieť skúsiť sám..Napadne mi ešte a už len počúvam a vyčkávam pričom prstami neprítomne behám po strunách lutny vďaka čomu znejú v okolí veselé piesne akurát do krčmy.Len nespievam aby som počul

Chvíli se jen dívám chlapci do tváře, jako kdybych nevěděl co na to mám říct. Pak , ale vstanu, jemně uchopím chlapce za rameno a přivdu ho ke stolu ozbrojenců. Odkašlu si a když získám jejich pozornost, vážně, na celou hospodu řeknu:
"Omlouvám se, že vás ruším, ale tady ten chlapec tvrdí, že držíte zajatce, je to pravda?" A zadívám se pozorně do očí nejbližšího z nich.

Chlapec se rozhlédne po hostinci a chvilku pohledem zkoumá válečníky, kteří sedí u jednoho zadního stolu. Pak se znovu podívá na Pjotra, který trpělivě čeká na to, co chlapec potřebuje: "Pane, můžete zachránit hvězdičky? Tamti..." ukáže svým malým prstíkem na válečníky a zašeptá, "..zajali vílu. Když jí pomůžete utéct, slíbila, že mi dá jednu hvězdičku z nebe. Pomůžete jí?"

Letmo se podívám na chlapce a dál se spokojeně věnuji svému teplému jídlu.

Hledím si svého jídla a tak si malého kluka ani nevšimnu až dokud mně netahá za nohavici. Zvednu oči od jídla a zadívám se na něj.
"Ano, chlapče?"

Vychutnávám si teplé a chutné jídlo, navíc bez obav, odkud se na nás něco vyřítí. Až se najíme, musíme se stavit za Azmatixem a o všem mu říct. V tu chvíli si všimnu chlapce, který přistoupil k Pjotrovi. Podívám se, copak se událo, že za náma nějaký místní poslal svého syna.

Nikomu není příliš do řeči. Utrpěná zranění stále bolí, čerstvé jizvy připomínají těžké boje, stále ještě cítíte úzkostlivé napětí ze smrti druha, udatného Chronose. V tichosti si tak užíváte chutě dobrého jídla, které alespoň trochu pomáhají na vše zapomenout.

Ani si nevšimnete, kdy přišel do hostince malý ušpiněný chlapec. Zřejmě syn někoho z místních sedláků.
Po chvilce váhání přišel k Vašemu stolu a zatahal Pjotra za nohavici.
"Pane..."

Hostinský Hrouda je nevídaně dobře zásobený. Během chvíle děvečky přinášejí objednané pití a vzápětí i jídlo. Poctivá pečeně, placky, brambory.
S chutí se do pokrmu pouštíte a rádi tak necháváte zapomenout na útrapy, které jste přes noc prožili v Gorkishově temném sídle.

Posadím se ztěžka ke stolu, společně s ostatními. Mlčím, ztracen v myšlenkách.

Usednu s ostatními ke stolu, ale jídlo si neobjednávám. Pouze požádám hostinského o pohár vína.

Znaven cestou, přisedám ke stolu a jenom bezduše přitakávám na objednávky. Vidina ustlané krásné postýlky mě v tuhle chvíli láká asi nejvíce. Ani cizinců si moc nevšímám. Těžké poranení od toho hada mě evidentně ještě hodně bolí.