Kráter (115 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

"Myslím, že když se zvednu a odejdu, tak ti chlápci hned vyrazí za mnou," říkám tiše a ušklíbnu se do talíře. "A pak bude pravděpodobně střetnutí neodvratné. Jacek, tu musí zůstat také. Tizoku? Zastoupíš, mně? Nejlepší by bylo, kdyby to vypadalo, že jsem se s vámi pohádal a společně s klukem si odsednu k vedlejšímu stolu, kde si budeme potichu povídat o tom, co rád jí."

Dívám se na ostatní, co řeknou na můj návrh.

V tichosti popíjím ze svého pohárku vína. Každý doušek převálím v ústech, než ho nechám sklouznout hlouběji do hrdla.
"Víly jsou prý velmi rozkošné bytosti." promluvím se zasněným pohledem do číše. "K mé lítosti jsem ale nikdy žádnou nepotkal. Nemohu tak s jistotou říci, jestli skutečně existují, nebo se jedná jen o pohádky. Možná dnes jednu uvidíme." usměji se na malého chlapce.

"Bude nejlepší když pude Pjotr s Žabikuchem. Ten ji kdyžtak dokáže vysvobodit. A pošlu s váma Mermyra, jak uvidí, kde že mají ty stany, tak se ke mě vrátí a kdyby se náhodou ty válečníci chtěli zpět ke stanům vydat, tak vás příjde varovat." Říkám v poklidu, jako kdybych se bavil o dnešním počasí.
"Hospodo, ještě jedno," vykřiknu směrem k baru.

"Jestli to chceš Pjotře prozkoumat, měl bys teda vyrazit napřed. My tu ještě chvíli posedíme, než zaplatíme. Já se pak k tobě přidám." Kývnu na Pjotra a pak si ještě vezmu kus chleba a masa.

"Já jsem Jacek." usměje se na Vás. "Viděl jsem ji sám. Ostatní kluci odsud mají strach, sláva, když vůbec vytáhnou paty za vrata. Já se ale nebojím." mrňous si svojí malou pěstičkou poklepe hrdinsky na prsa.
"Oni..." znovu ukáže na ozbrojené muže,"..si postavili za vesnicí stany. Přijeli včera na večer. V jednom voze drží tu vílu. Moc ji ale nehlídají."

"A jak se takový odvážný chlapec, jako jsi ty sám dostane k vozu, ve kterém drží zajatce? To jsi tam byl sám? A co ostatní kluci? Ti ji viděli?" Ptám se mezi žvýkáním.

"Máš pravdu Tizoku, asi by vzbudilo příliš velké podezření, kdybysme se všichni zvedli a odešli s tím chlapcem." Pak se na chlapce podívám. "Jak jsi říkal, že se jmenuješ?"

,,Pochybuji, že by se ten chlapec zamiloval do nějaké pouliční nevěstky a nyní si jí propojil s pohádkami, které mu vyprávěla matka, či chůva," zamračím se na Žabikucha, odpovídaje místo Pjotra. ,,Možná, že to nebude ani víla, možná, že ani hvězdy nepohasnou, když jí necháme být v kleci, nicméně," odmlčím se na okamžik hledíc upřeně před sebe, ,,nechce se mi věřit, že by to byla obyčejná žena. Možná," ohlédnu se za sebe na válečníky, ,,by jsi mohl vzít chlapce a podívat se, o čem je vlastně řeč, než se ti válečníci zvednou od stolu."

Za pokus nič nedáme..A vždy som chcel vidieť hviezdnu vílu..Ty nie?Otočím sa s úsmevom na Žabikucha.
Ak ak by to aj nebola víla..Čo určite je!Dodám pri pohľade na chlapca počúvajúceho nás rozhovor:Nemajú právo takto väzniť nejakú ľudksú bytosť len z toho dôvodu že existuje v tomto svete.

Přisedám si zpět na své místo u stolu.
"Hostinský nic neví." říkám ostatním tak aby nás neslyšeli ozbrojenci.
"Každopádně se tu asi nezdrží. Nepožádali o nocleh a ani si neustájili koně. Řekl bych, že jak se nají tak hned zase vyrazí dál."
"Pjotře, ty snad věříš tomu malému klukovi, že vězní vílu? Mě se to moc nezdá. Určitě se zamiloval do nějaké šlapky a teď si myslí, že to je víla."

"Drží ji za vesnicí. Je zavřená za mřížemi ve velkém voze." šeptá, aby ho snad ozbrojení muži nezaslechli.
"Pomůžete jí? Slíbila mi jednu hvězdičku."

Oblizuju si prsty po jídle a vše zapíjím hlty piva. "Asi bysme si měli s tou ženou promluvit, ať zjistíme, co se jí přihodilo. Jestli to teda bude možné. Vím, že se nás to nijak netýká, ale za pár slov nic nedáme."

Chlapec na smršť otázek jen vrtí bezradně hlavou.
"Já nevím. Vypadala smutně. Je celá černá, jak čistí hvězdičky na noční obloze. Když je nebude čistit, určitě zmizí!"

"Především bych nemohl bejt nějakým křiklanem. To bych se asi radši oběsil," ušklíbnu se na Triamose. "Takže říkáš že jí unesli z nebe, jo?" Dívám se na chlapce, s velice vážnou tváří, v mém hlase je ale trochu slyšet ironie. "A když se nevrátí tak všechny hvězdy zhasnou. No to je hrůza. To úplně mění situaci. Proč jsi to neřekl hned? A pověz mi ještě, do kdy musí být ta víla zachráněna, do kdy musí být osvobozena, jinak hvězdy zhasnou?"

Rozdiel je v tom že ak je zajatec môžeme to riešiť úradne..Ak je otrokyňa vzniká problém v tom,čo presne pochopia pod pojmom otroci úrady.Otroctvo tu nie je ani povolené ani zakázané.Toleruje sa ale nemožno tu s otrokmi obchodovať a tak nejak by sa to myslím dalo chápať.Je tu totiž priveľa ľudí čo pracuje len za jedlo.Doplním Trornove vysvetlenie a otočím sa na neho:
V oboch prípadoch však vidím dôvod prečo zasiahnuť.Neviem ako vám,ctený veľavážený pán Trorn ale mne by sa určite nepáčilo byť otrokom.
Načo sa len usmejem na chlapca povzbudzujúco:
Takže oni ju uniesli z oblohy?Oni sú čarodejníci?Spýtam sa zvedavo na ďalšiu pomerne dôležitú vec

Když chlapec dostane své cukrátko, s radostí ho rychle schroupe.
"Oni.." ukáže svými prstíky na ozbrojené muže,"..chytli vílu z oblohy, když uklouzla po měsíci. Tančí mezi hvězdami, aby se třpytily. Tak to povídala. Když se nevrátí, všechny hvězdičky zmizí. Slíbila mi, že když ji někdo zachrání, tak mi jednu hvězdičku přinese." vypráví o záhadné víle.

Poslouchám co Trorn říká a dál žvýkám své sousto. Když skončí, polknu a v klidu konstatuji: "Nezajímá mně, jestli je koupená, jestli je válečná kořist a nebo cokoli jiné. Pokud jim dobrovolně slouží, budiž. Pokud jí však drží násilím, tak s tím mohu souhlasit jen v případě, že zajatec je nebezpečný pro společnost."

"Myslím, že to jedno není, Pjotře." Začínám se rozpovídávat, protože jsem právě dojedl a spokojeně mlasknul. "V případě že by byla jejich otrokyně, například koupenou, popřípadě válečnou kořistí, tak náleží jim a nevidím důvod proč s tím něco dělat. Jestli je zajatkyní, tak bude získaná neprávoplatně, ale přesto nevidím důvod proč s tím něco dělat, a to hlavně protože vím čemu se postavit můžem a čemu ne." Pravím a zavdám si pořádného doušku piva.

Někteří si až teď všimli, že nesedím na svém místě, ale místo toho ležérně stojím opřený o bar hostinského a popíjím ze své číše...

Chvíli poté, co Pjotr nastaví domnělému protivníkovi záda, sleduji ostražitě, zda-li přece jenom nějaký z nich nevyužije iniciativu, která se mu pojednou naskytla. Když však bezpečně projde okolo mne, oddychnu si, ucouvnu pár kroků nazpět a nakonec i já se vrátím na své místo. Svižnými kroky se obratně prosmýknu okolo několika židlí a stolů a usednu na své místo. Stát tam osamocen, kdy na mně zíralo na dva tucty párů očí, se mi příliš nezamlouvalo. Proto uvítám, když se má postava převyšující nyní všechny sedící hosty, ztratí v lesu shrbených zad. Zamyšleně se vrátím ke své číši a k několika kusům jídla, kterým bych nejspíš zahnal žízeň a hlad soužící mě snad již celý den. Pozoruhodné, že na jídlo mě jaksi přešla chuť. Kroužící číší vína v pravé ruce zírám upřeně do vířící se rudé kapaliny. Mosazná nádoba se ve slunečním lesku odráží v mých očích, zataženými roletami vzpomínek na cosi dávno minulé. Poslední co bych si tak přál je, aby bard začal hrát na tu svojí pitomou lyru.