Kráter (132 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

"Co se stalo pane Žabikuchu? Viděl jste něco?" překvapeně sleduji Žabikucha, jak si proplachuje oči. "Co se stalo? Pálí vás oči?"

"Uklidni se," říkám tiše a položím mu ruku na rameno, "jsme stále s tebou a jsme stále v tom nebezpečném podzemí, kde může hlasitý křik přivést hrozivé nestvůry."

Přitom mu zkusím zamávat volnou rukou před očima a sleduji zda na pohyb zareagují jeho oči.

"Nepomáhá to. Stále nic nevidím. Co to sakra je?" říkám vyděšeně a stále si cákám vodu do obličeje.
Pak se jen vyděšeně rozhlížím kolem sebe.

Žabikuch odhazuje koženou helmici na zem. Chňapá po měchu, který mu podává Pjotr, a urputně si proplachuje oči čirou vodou.
Stále promrkává očima a silou si je mne dlaněmi.
Zdá se dezorientovaný a vystrašený.

Rychle se rozhlédnu kolem, podobně jako Žabikuch a pak už opírám meč o stěnu, abych měl volné ruce a mohl otevřít měch s vodou a zkusil pomoci našemu družiníkovi.

"Sakra, nic nevidím!!" vykřiknu vyděšeně a sundavám z hlavy helmu. Helmu pouštím na zem a mnu si oči.
"Vodu, rychle vodu."

Žabikuch zkouší do klíčové dírky několikrát fouknout, snad aby ji vyčistil od prachu.

Po chvilce zakroutí hlavou a otáčí se k Vám.
Vidíte, jak se po Vás zmateně rozhlíží, promrkává očima, jako by mu do nich spadlo nějaké smítko. Zdá se vystrašený, zrychleně oddechuje...

Žabikuch si nasazuje koženou helmu, kterou mu podal Pjotr. Přikrčuje se ke klíčové dírce, snaží se co nejvíce přitisknout, aby zkusil zahlédnout, co se za dveřmi skrývá.

Stejně jako Pjotr tak i já přešlapuju na místě, ale spíš než pro zahřátí tak z obav, co nás za dveřma čeká. "Podívej se Žabikuchu. Ale jak už jsem řekl, na tyhle stvůry je asi tahle přilba krátká. Možná, jak navrhuje Flaverius, bysme měli zkusit ty dveře dole."

"Nerad koukám klíčovými dírkami. Je to docela nebezpečné."
Nicméně mi to nedá a helmu si od Pjotra půjčím. Nasazuji si ji na hlavu. Chvilku čekám než si zvyknu a opatrně se podívám klíčovou dírkou...

"Tady si vem tu helmu a podívej se skrz klíčovou dírku." Navrhuji Žabikuchovi a sundávám si koženou helmu z pokladu, abych mu ji podal.

"Tady je možné všechno..." tiše zašeptám na Tizokova slova.

"Můžeme se jít zkusit podívat nejdříve pod kuchyň, než budeme dráždit vosí hnízdo tady." povídám tichým hlasem.

"Bojím se, že to bude další obrovská, hnusná obluda co jsme už zabili." šeptnu.
"Mám ty dveře zkusit odemknout?" ptám se tiše ostatních.

,,Řekněte mi někdo prosím, co je to za bytost, která snad celá desetiletí chodí pořád do kola? Není to přeci jenom jenom nějaký klam, kouzlo kejklířů?" ptám se.

Zvuky dupotu, jákesi tlumené rány a děsivé mručení, které se za dveřmi nepravidelně ozývají, se po Vašem pokusu otevřít dveře nezesílily ani neztišily.
Věc, nebo spíše bytost, která je vydává, buď pohyb kliky vůbec nezaregistrovala nebo si toho jen nevšímá.

Netrpělivě přešlapuju ve snaze být co nejtišší a zároveň se aspoň trochu zahřát.

Odstoupím trochu dále od dveří a naznačuji ostatním ať jsou zticha.
Pak znovu chvilku naslouchám jestli se kroky zase nepřibližují ke dveřím.

Žabikuch se připlížil ke dveřím a chvíli ještě naslouchá zvukům, které se za dveřmi ozývají.

Pak uchopí kovovou kliku a pomalým tahem ji tiskne směrem dolů. Vzápětí, s ulehčeným oddechnutím, zavrtí hlavou.
Dveře jsou zamčené.

Po chvilce co poslouchám rytmus pohybu za dveřmi v sobě najdu odvahu.
"Jdu to otevřít." oznamuji ostatním.

Pochybujem že tam bude teplejšie.
Poviem podpichvoačne a šúcham si o seba dlane