Kráter (131 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Mlčky při­stou­pím k okra­ji díry a chmur­ně se po­dí­vám dolů. Při tom se po vzoru Ža­bi­ku­cha také při­táh­nu plášť blíže k tělu.

Díra v zemi je ohra­ni­če­na ně­ko­li­ka ka­me­ny. Nezdá se, že by byly nějak peč­li­vě spo­je­né. Pokud by se do ně­kte­ré­ho z nich za­tla­či­lo, jistě by se pře­su­nul přes okraj a spadl dolů.

,,Že by stud­na?" upřu zrak na díru v zemi. Možná ano, možná to je se­stup do dal­ší­ho pod­la­ží této pří­šer­né jes­ky­ně. Una­ven zimou a osle­pen tem­no­tou se přes­to po­roz­hléd­nu po ka­me­ni, či jiném před­mě­tu, který bych mohl vrh­nout dolů.

"Tak to by jsme měli." říkám una­ve­ným hla­sem a ještě více se za­chumlám do ob­le­če­ní.
"Tak teď aby jsme vlez­li do těch po­sled­ních dveří a dou­fa­li, že tam na­jde­me od­po­věď na zpro­voz­ně­ní por­tá­lu."

Upro­střed míst­nos­ti zeje do hlu­bin díra, jen chabě ohra­ni­če­ná řadou ka­me­nů. Je zde cítit vlh­kost a zima se tu snou­bí s mlhou, aby spo­leč­ně úto­či­ly na lid­ské teplo.
Jsou v tom velmi úspěš­né.

(Viz Mapy: Za por­tá­lem, 11.míst­nost)

"Jak už jsem po­ví­dal, toto místo je ne­bez­peč­né a po­ně­kud ne­sta­bil­ní. Věřím, že až se odtud do­sta­ne­te, zrak se vám zlep­ší. Možná to je jen úna­vou a zdej­ším chla­dem." chlá­cho­lí Anathan Ža­bi­ku­cha.

Vra­cí­te se chod­bou do ku­chy­ně. Stále se obe­zřet­ně roz­hlí­ží­te, nikdy si ne­mů­že­te být jisti, kdy se ob­je­ví ně­ja­ká další kr­ve­lač­ná ne­stvů­ra s je­di­ným cílem - zabít Vás.

Ohav­né zne­tvo­ře­né tělo oživlé mrt­vo­ly, se kte­rou jste v ku­chy­ni sved­li těžký boj, zde stále ne­hyb­ně leží.
Pro­chá­zí­te kolem a ot­ví­rá­te dveře do další, menší míst­nos­ti.

Od těch­to dveří od­chá­zím s ostat­ní­mi. "Ne, žádný z těch lek­tva­rů jsem nepil. Ani jsem se žád­né­ho ne­do­tkl." od­po­ví­dám Anatha­no­vi již tro­chu klid­něj­ším hla­sem.
"Lekl jsem se, že ne­vi­dím vůbec. Na­pros­to ne­chá­pu, jak je možné, že jsem pře­stal vidět barvy."

Dou­fám, že jste všich­ni spo­ko­je­ně pro­ži­li vá­noč­ní svát­ky a Je­žuch na ni­ko­ho ne­za­po­mněl s dá­reč­ky.

Užij­te si i dneš­ní po­sled­ní svá­teč­ní den.

Vaše osudy se opět po krát­ké pauze dá­va­jí do po­hy­bu...

Osud

Se sou­hlas­ným při­kýv­nu­tím vy­rá­žím s ostat­ní­mi ke dve­řím z ku­chy­ně.

Po­kr­čím ra­me­ny a vy­dá­vám se za Tror­nem.

"Jo, asi bych radši šel taky do těch dveří do ku­chy­ně." Říkám a otá­čím se smě­rem k od­cho­du, jako bych au­to­ma­tic­ky roz­hod­nul za vás všech­ny ostat­ní.

"Mů­že­me zatím zku­sit dveře pod ku­chy­ní. Jest­li je pan Ža­bi­kuch schop­ný po­kra­čo­vat, šel bych se tam po­dí­vat. Nebo chce­te zku­sit tyto dveře ode­mknout?" dívám se na ostat­ní.

"Také ne­ví­me, co se stalo tady panu Ža­bi­ku­cho­vi s očima, že náhle pře­stal vidět barvy. Mu­sí­me si dávat pozor! Mů­že­me být rádi, že pan Ža­bi­kuch zcela ne­o­sle­pl."

"Nic tam ne­vi­dím," řeknu zkla­ma­ně a pak se oto­čím zpět k ostat­ním.

Scho­vá­vám měch s vodou a do ruky opět ucho­pím meč, který jsem od­lo­žil.

Pak vezmu přil­bi­ci, na­sa­dím si ji, při­stou­pím ke dve­řím a také se po­dí­vám klí­čo­vou dír­kou.

Anathan pro­hlí­ží Ža­bi­ku­cho­vi oči, po chvil­ce krou­tí hla­vou. "Ne­mo­hu vám nyní po­mo­ci, snad poz­dě­ji, ale věřím, že to brzy pře­jde. Na po­hled se nezdá, že by oči byly po­ra­ně­né. Ne­vy­pil jste ně­kte­rý z těch lek­tva­rů, co byly v Gor­kisho­vě pra­cov­ně?"

"Vůbec nic jsem ne­vi­děl. Na­jed­nou jsem pře­stal vidět ba­rev­ně." od­po­ví­dám Anatha­no­vi

"Něco se vám do­sta­lo do očí? Z té klí­čo­vé dírky? Viděl jste něco?" vy­ptá­vá se Anathan a zkou­ší se Ža­bi­ku­cho­vi po­dí­vat do očí.

"Chví­li se ne­hý­bej­te, po­dí­vám se. Ur­či­tě to bude brzy v po­řád­ku." snaží se Ža­bi­ku­cha stále uklidňovat.

Po Pjo­t­ro­vých a Anatha­no­vých uklidňují­cích slo­vech se tro­chu uklid­ním.
Ještě pár­krát si prom­nu oči a za­mr­kám.
"Vidím divně a ne­zře­tel­ně. Jako kdy­bych viděl jen čer­no­bí­le."

"Hmm, tak tady asi oči nikam str­kat ne­bu­du," utrou­sím ne­míst­nou po­znám­ku a sta­hu­ju se stra­nou, aby se mohli "správ­ní" lidé o Ža­bi­ku­cha po­sta­rat.

Rudi vy­dě­še­ně sle­du­je Ža­bi­ku­cha, který si pro­pla­chu­je oči a snad nikdo kromě něj stále ne­tu­ší, co se stalo?

Anathan při­stu­pu­je blíže k Ža­bi­ku­cho­vi a usta­ra­ně si ho pro­hlí­ží.
"Ššššš...​utište se mladý muži...šššš...​jak vám je? Vi­dí­te?"