Kráter (131 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Mlčky přistoupím k okraji díry a chmurně se podívám dolů. Při tom se po vzoru Žabikucha také přitáhnu plášť blíže k tělu.

Díra v zemi je ohraničena několika kameny. Nezdá se, že by byly nějak pečlivě spojené. Pokud by se do některého z nich zatlačilo, jistě by se přesunul přes okraj a spadl dolů.

,,Že by studna?" upřu zrak na díru v zemi. Možná ano, možná to je sestup do dalšího podlaží této příšerné jeskyně. Unaven zimou a oslepen temnotou se přesto porozhlédnu po kameni, či jiném předmětu, který bych mohl vrhnout dolů.

"Tak to by jsme měli." říkám unaveným hlasem a ještě více se zachumlám do oblečení.
"Tak teď aby jsme vlezli do těch posledních dveří a doufali, že tam najdeme odpověď na zprovoznění portálu."

Uprostřed místnosti zeje do hlubin díra, jen chabě ohraničená řadou kamenů. Je zde cítit vlhkost a zima se tu snoubí s mlhou, aby společně útočily na lidské teplo.
Jsou v tom velmi úspěšné.

(Viz Mapy: Za portálem, 11.místnost)

"Jak už jsem povídal, toto místo je nebezpečné a poněkud nestabilní. Věřím, že až se odtud dostanete, zrak se vám zlepší. Možná to je jen únavou a zdejším chladem." chlácholí Anathan Žabikucha.

Vracíte se chodbou do kuchyně. Stále se obezřetně rozhlížíte, nikdy si nemůžete být jisti, kdy se objeví nějaká další krvelačná nestvůra s jediným cílem - zabít Vás.

Ohavné znetvořené tělo oživlé mrtvoly, se kterou jste v kuchyni svedli těžký boj, zde stále nehybně leží.
Procházíte kolem a otvíráte dveře do další, menší místnosti.

Od těchto dveří odcházím s ostatními. "Ne, žádný z těch lektvarů jsem nepil. Ani jsem se žádného nedotkl." odpovídám Anathanovi již trochu klidnějším hlasem.
"Lekl jsem se, že nevidím vůbec. Naprosto nechápu, jak je možné, že jsem přestal vidět barvy."

Doufám, že jste všichni spokojeně prožili vánoční svátky a Ježuch na nikoho nezapomněl s dárečky.

Užijte si i dnešní poslední sváteční den.

Vaše osudy se opět po krátké pauze dávají do pohybu...

Osud

Se souhlasným přikývnutím vyrážím s ostatními ke dveřím z kuchyně.

Pokrčím rameny a vydávám se za Trornem.

"Jo, asi bych radši šel taky do těch dveří do kuchyně." Říkám a otáčím se směrem k odchodu, jako bych automaticky rozhodnul za vás všechny ostatní.

"Můžeme zatím zkusit dveře pod kuchyní. Jestli je pan Žabikuch schopný pokračovat, šel bych se tam podívat. Nebo chcete zkusit tyto dveře odemknout?" dívám se na ostatní.

"Také nevíme, co se stalo tady panu Žabikuchovi s očima, že náhle přestal vidět barvy. Musíme si dávat pozor! Můžeme být rádi, že pan Žabikuch zcela neoslepl."

"Nic tam nevidím," řeknu zklamaně a pak se otočím zpět k ostatním.

Schovávám měch s vodou a do ruky opět uchopím meč, který jsem odložil.

Pak vezmu přilbici, nasadím si ji, přistoupím ke dveřím a také se podívám klíčovou dírkou.

Anathan prohlíží Žabikuchovi oči, po chvilce kroutí hlavou. "Nemohu vám nyní pomoci, snad později, ale věřím, že to brzy přejde. Na pohled se nezdá, že by oči byly poraněné. Nevypil jste některý z těch lektvarů, co byly v Gorkishově pracovně?"

"Vůbec nic jsem neviděl. Najednou jsem přestal vidět barevně." odpovídám Anathanovi

"Něco se vám dostalo do očí? Z té klíčové dírky? Viděl jste něco?" vyptává se Anathan a zkouší se Žabikuchovi podívat do očí.

"Chvíli se nehýbejte, podívám se. Určitě to bude brzy v pořádku." snaží se Žabikucha stále uklidňovat.

Po Pjotrových a Anathanových uklidňujících slovech se trochu uklidním.
Ještě párkrát si promnu oči a zamrkám.
"Vidím divně a nezřetelně. Jako kdybych viděl jen černobíle."

"Hmm, tak tady asi oči nikam strkat nebudu," utrousím nemístnou poznámku a stahuju se stranou, aby se mohli "správní" lidé o Žabikucha postarat.

Rudi vyděšeně sleduje Žabikucha, který si proplachuje oči a snad nikdo kromě něj stále netuší, co se stalo?

Anathan přistupuje blíže k Žabikuchovi a ustaraně si ho prohlíží.
"Ššššš...utište se mladý muži...šššš...jak vám je? Vidíte?"