Kráter (64 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Na pochvalu od Trorna sa usmejem,postavím a hodím mu prvéotriednu dvornú poklonu,pri ktorej pár mojich dlhších kaderí pozametá až zem predo mnou.
Nato sa znova posadím a len počúvam čo hovoria ostatný.
Keď mi Žabikuch nastaví nohu tak teatrálne očuchám,zhlboka sa nadýchnem a prevrátim sa na bok bokom od všetkých.Ešte aj lutnu držím tak aby som na ňu nespadol.Po chvíli sa len postavím a odložím naladenú lutnu,načo si aj ja skočím vymeniť vodu vo vľaške a potom sa poprípade v tej vode aj trocha opláchnuť.

"Náhodou mě nohy nesmrdí." odpovím Triamosovi.
"Čichni!" a nastavím nohu jeho směrem. "Před chvílí jsem si je chladil v potoce."
"Já si taky raději své jídlo nechám u sebe."
"Klidně si s tebou vezmu první hlídku Aero."

"Já si myslím," vložím se do toho a z tváře mi vyzařuje nadšení, "že bysme měli na toho velekota nachystat past a pořádně nadlábnout."

S představou jak se zakusuji do voňavého pečeného masa se zakousnu do suchého kousku chleba a zkřivím obličej.

"Básník vyjjimečně projevil záchvěv intelektu a pochopil mě, zatímco zkušený hraničář ani neví, jak se chovat v lese. Ohně se ti bojí možná tak vlci. Ale medvědi a nebo pravděpobodně ani ta druhá bestie se jich vůbec bát nebudou. A protože mají velmi dobrý čich, ucítí žrádlo na míle daleko. Mermyr může jídlo odnýst do koruny stromu a pořádně přidělat.
Tak či tak buď riskujeme naše jídlo a nebo to, že se staneme něčím jídlem. Ale Aeri, nechám rozhodnutí se všemi důsledky na tobě - pověz co bychom měli udělat." Říkám a prohlížím si Hraničáře, přičemž poslední větu říkám se značnou ironií v hlase.

Pozriem sa na Aera a usmejem sa na neho chápava jemne brnkajúc na lutnu.Úsmev doplním slovami:
Myslím že ten vak s jedlom chce dať bokom na strom nie kvôli malým zvieratám..Ale kvôli veľkým dravcom.Máme tam aj mäso.Síce sušené ale mäso.
Načo sa so šibalským úsmevom a s iskrením v oku pozriem k Žabikuchovi:
Ale ak bude Žabikuch aj naďalej vyzutý tak myslím,že aj ten velekot v hrôze utečie.

Trorne, to asi není úplně dobrý nápad.
Teprve jsme vyrazili a každý má skoro všechno jídlo. Pochybuji, že se vše vejde do některého vaku, pokud by nebyl zcela prázdný. Na kraji lesa, kde jsem šel, jsem žádné myší nebo krysí díry nenašel a nejsou ani tady okolo.
A malé šelmy se sem k ohni neodváží.

Opatrně vložím všechny šípy s bakulemi do toulce a pokračuji:
Neznáme tak dobře tuto krajinu, abychom věděli, že nějaké místní zvíře nebude umět vylézt na strom a tam si pochutnat.
A ze stejného důvodu nevíme, jestli najednou v noci nebudeme muset rychle utéct, třeba před tím velekotem. Na záchranu jídla pak nemusí být čas, pokud by si na to někdo vůbec vzpomněl.
Já si nechám vak pod hlavou.

A jinak, pokud nemáte někdo námitky, tak dnes bych si vzal s někým první hlídku. Rád bych si zapamatoval noční píseň této krajiny. Může se to hodit v dalších dnech.

Taktéž po doplnění zásob vody přisedám k ohništi a vačeřím - pokud se tedy té skromné stravě tak dá říkat. Naštěstí je ale ještě relativně nová, takže mi vcelku chutná.
"Měli bysme rozdělit hlídky a to asi po 2. Já si můžu vzít s Torou. Jo a až všichni dojíme, hodíme jídlo do jednoho vaku, který odnesem dál od tábořiště a přiděláme na strom." Říkám a prohlížím, kdo má tornu nebo vak nejmíň plný.

Po chvilce odpočinku si také zajdu k potoku opláchnout pot a prach z náročné cesty. Z měchu vyleju starou vodu a naplním ho novou. Pak si sundám boty a na chvilku si ponořím unavené nohy do studené vody. Několik minut si nohy čvachtám ve vodě a poslouchám o čem se ostatní baví.
Když mi začne být velká zima na nohy, tak se zvednu a najdu si nějaké vhodné místo kousek od ohně, kde si dřepnu, vybalím jídlo a začnu jíst.

"Pochoutka?" znovu se překvapeně diví Ulrich. "Pokud by se tu objevil, tak si udělá pochoutku z nás. Ale možná by tady šel chytit zajíc a kdybyste měl čas, mohl byste vystopovat soby, nebo třeba i losa."

Posadím se na příhodný kámen a dopřávám si odpočinku. Při náročném putování jsem v tichosti šlapal krok za krokem. Je s podivem, že stařík při své chatrné konstituci je něčeho takového schopen. Nyní je ale poznat, že delší přestávku rozhodně uvítám.

Když si naberu vodu, tak pomůžu hraničáři nanosit dřevo na oheň. Pak si přisednu k ostatním a taky vytáhnu něco na jídlo. Chvíli se na suchý krajíc nepříliš nadšeně dívám a pak toužebně zamumlám:
"Dal bych si nějakou pečínku."
Vzápětí mi hlasitě zakručí v břiše a já si znovu nešťastně změřím suchý krajíc.
"Ten velekot,... není to nějaká vyhlášená pochoutka?" Zeptám se.

"Hudbu?" podiví se Ulrich. "Já bych s ním tancovat tedy nechtěl. Viděl jsem, jak zatancoval s tou kozou!" suše polkne a s heknutím se postaví na nohy. Pak vyrazí k potoku se osvěžit, přitom se nervózně rozhlíží po okolních skaliskách a stromech.

"Doufejme, že nebudeme muset plašit žádné zvíře!" povídá sklíčeně Ulrich. "Velekot může mít na výšku klidně jako vy, pane." popisuje šelmu hraničářovi. "Je obrovský a navíc překvapivě rychlý!" rozmachuje rukama, aby naznačil, že to jsou skutečně velká zvířata.
"Naštěstí jsou vzácnější, viděl jsem ho jen jednou v dálce, ještě ve své rodné vesnici. Sledoval jsem, jak zakousl horskou kozu. Ta se snažila utéct po příkré skále, ale velekot ji neuvěřitelně rychle a velkým skokem strhl z vršku a v tlamě odnesl pryč."

Na zmienku o divých šelmách zareagujem úsmevom a nakloním sa k Ulrichovi so sprisahaneckým úsmevom:
Ver tomu,že nikto z tých čo sme tu nechceme umrieť tlapami nejakého medveďa.Nato sme už videli oveľa horšie beštie.
načo sa odkloním a mierne sa ponaťahujem načo už v rukách držím svoju lutnu a začnem kontrolovať naladenie strún.Po chvíli prehovorím zamyslene do ticha príprav na táborenie:
Má ten velekot rád hudbu?

Jestli někdo chcete si něco ohřát nebo opéct, tak můžeme oheň zapálit už teď.
Ty tmavé zkroucené větve ale nechejte na noc. Jejich dřevo hoří pomalu a nemusí se tak často přikládat.

Po jídle dojdu na palouk a v jednom místě, které mě předtím zaujalo, utrhnu hrst zvláštní suché trávy. Její stébla jsou porostlá krátkými hustými chloupky. Promnu je mezi prsty a vyrazím mezi stromy. Tam zvednu kus kůry a naberu na ni trochu měkčí borové smůly. Všechno odnesu k vaku, a vytáhnu z toulce čtyři šípy. Odhadnu hrst trávy a jeden šíp vrátím zpět. Na každý šíp ke hrotu namotám několik stébel a zamáznu je smůlou. Potom další stébla a zase je zamáznu. Postupně tak vytvořím za hroty šípů nevelké bakule.
Z kraje toulce vytáhnu jiný šíp s podobnou bakulí, porovnám s ním ty tři nové a spokojeně si přitom brumlám.
... hmmm, hmmm ... dobré to bude ... pěkná tráva, dlouhá ... hustý kožíšek ... smůla je zrovna tak akorát, ani moc čerstvá ani stará ztvrdlá ... moc dobré to bude ...

Znovu jdu mezi stromy, tentokrát kousek hlouběji do lesa, abych nechal větve na okraji pro případ nouze v noci, kdy dál v lese nebude vidět. Sbírám drobnější chrastí, plnou náruč donesu k ohništi a hned malou hromádku položím na kameny. To je na zapálení ohně.
Když slyším Ulrichova slova, ukážu na větší zbytek.
Toto je pro případ potřeby rychlého rozhoření větších svítivých plamenů. Běžná zvířata se ohně bojí a náhlého velkého světla se leknou.
Toho velekota, jak říkáš, podle názvu neznám. Ale myslím si, že i on by se před náhlým velkým ohněm aspoň na chvilku zarazil.

Když je hromádka na zapálení připravena, vezmu svůj měch na vodu a dojdu k potoku. Zkusím chuť vody a pak vyleju obsah měchu na břeh, trochu měch propláchnu a naplněný novou čerstvou vodou donesu ke svým věcem. Vytáhnu zbytek dnešní dávky jídla a zatímco jím, rozhlížím se po okolí.

"Ech..jak jste mimo osadu, hrozí vám v horách nebezpečí všude, pane." opdovídá Ulrich, zatímco si usedl na jeden větší balvan.
"Kromě špatného počasí a lavin, ať už sněžných nebo kamenných, se tu pohybuje dost nejrůznějších potvor. Tady můžete snadno narazit na velkého medvěda a věřte, že bych se mu nechtěl dostat pod tlapy, jestli bude vyhladovělý! Taky se můžeme snadno ocitnout na území nějakého velekota....to je velká šedá šelma, příliš velká, než abyste si tuhle kočičku doma choval pro ozdobu." dodává, když vidí vaše tázavé pohledy.

Rozhlédnu se kolem dokola a potom zamířím k vybíhajícímu cípu lesa. Vstoupím mezi stromy a obejdu půlkruhový palouk. Spousta suchých větví pod stromy mě potěší a hned jich několik sbírám a nesu sebou.
Potom vyjdu před stromy a napříč paloukem prošlapuji zem pod sebou, jestli není vlhká.
Tady vedle těch stromů to bude dobré, řeknu všem a ukazuji na kraj lesního výběžku.
Proti větru od severu ochrání dobře. Zem je tady všude suchá.

Položím otep větví na zem, a o kus dál sundám ze zad vak. Potom od skalky přinesu několik kamenů, odhrnu kus drnu a nachystám místo pro oheň. Jestli někdo můžete, doneste ještě kameny, ale ne od potoka. Takové by mohly být nasáklé a nepříjemně prasknout.
A také ještě nějaké další větve, dokud je světlo.

Beze slova dojdu k potoku a lehnu si k němu tváří, abych po celém dni polykání prachu a horkého vzduchu zvlažil hrdlo čerstvou, studenou vodou. Chvíli hlasitě chlemtám a pak se posadím, abych doplnil svůj měch.

Unaveně sebou plácnu na zem. "Tohle únavné cestování není moc pro mě. Jsem zvyklí na pohodlné cesty nebo nejlépe na dlažbu měst."
Začnu si masírovat unavené svaly na nohou a čekám až hraničář najde nějaké vhodné místo na tábor.