Příběhy z cest (5 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Šálek s čajem jsem si vzala do rukou a přivoněla k němu. Voněl po bylinkách, no byl ještě příliš horký a tak jsem ho položila zpět na stůl.
,,Moc vám děkujeme sa pohoštění, no dlouho se nezdržíme. Hned ráno musíme pokračovat v cestě." řeknu opatrně a jedním okem pohlédnu na El, která už tuze spí.

,,Smím se zeptat kdo jste?" zeptám se pak s velkým záujmem stařenky.

Zatímco Tanya sbírala a skládala klestí, babka jí připravovala čaj. El ten svůj mezitím vypila.
Tanya se rozhlíží po chaloupce. Něco se jí nezdá, ale neví, co to je. Vydedukovala, že ta stará paní bude asi bylinkářka, mastičkářka, alchymistka... něco takového. Podle množství ingrediencí musí mít velký odbyt, sama by je nikdy nemohla spotřebovat.
Babka postavila druhý čaj před Tanyu.
„Jsem unavená. Trošku bych se tady natáhla...“ špitla El a silou vůle se snaží přemístit babce do pelechu. Ta jí hned přispěchala na pomoc. „Jen si lehni, odpočni si,“ pomohla jí lehnout si do postele. „Vyspi se, ráno budeš jako rybička, uvidíš."
El si lehla a hned usnula.

Můj pohled padne na hromadu klestí co se povaluje u dveří a natáhnu se pro něj. Zvednu jej ze země a položím přesně tam kam mi stařenka řekla. Pak se trochu bázlivě a s neskrývanou opatrností posunu k volné židli a opatrně na ni usednu.
Soucitně se zahledím na El, která vypadá že každou chvíli příde o smysli.

Dopodrobna jsem si prohlédla každičký kout v místnosti, až jsem se zastavila na stařence, co připravovala další čaj. Vypadala docela mile, i se tak chovala, no zdání může kdykoliv lhát. Proto jsem jí zatím nedůvěřovala natolik, abych se na židli uvolnila.

"Holčičko, ty jsi skoro mrtvá!“ zaplakala babička nad El a pomáhá jí vstát, aby ji odvlekla do židle. Skutečně ji doslova vleče, ne-li přímo nese. Zatímco po cestě lesem byla El sice ve špatném stavu, ale pořád byla schopna chůze, teď, jakoby zničehonic, je úplně vyřízená. Svalila se do židle a uložila na stůl. „To chce čajíček. Ten tě postaví na nohy. Už jsem vyléčila horší případy.“ Babička se čiperně přesunula ke sporáku, vzala hliněný hrnek, nadrobila do něj nějaké byliny z různých sáčků, přisypala toho, přilila onoho a zalila vařící vodou. Po chvilce luhování přelila do jiného hrnku a postavila před El. „Dej si, dej – do rána budeš jako čamrda.“ El usrkla. „Pálí,“ špitla sotva slyšitelně.
„Hned vychladne, neboj. A co ty?“ otočila se k Tanye, „tobě taky udělám čajíček, na zahřátí a na posilnění, ty jsi zdravá, jako řípa!“ zasmála se. „No nestůj tam, posbírej to klestí, co jsem přinesla a dej mi ho sem ke kamnům, ať nám nevyhasnou.“ Otočila se k El zády, vrátila se ke kamnům a chystá druhý čaj pro Tanyu.

,,My-my. . ." koktala jsem. Nevěděla jsem co mám na to říct nebo co mám dělat. Ta stařenka tam předtím nebyla a teď tu najednou před náma stojí. Je snad čarodějka?
,,Má přítelkině potřebuje pomoct." řekla jsem když jsem se vspamatovala. ,,Pomůžete nám?" pronluvila jsem po chvíli trochu tišeji.

Chalupa má jednu, právě tuto místnost. Podlaha je hliněná. Kamna z kamení omazaného jílem. To, co se vaří v hrnci, je podle všeho jen voda – zpod poklice jde pára bez zápachu. Pod mrňavým oknem je stůl a dvě židle. V rohu je veliká truhla. Až moc veliká na tak malou chatrč. Za kamny... no postel to není, spíš jakýsi pelech. Všude po zdech jsou poličky plné flakónků, krabiček a lahviček a misek s čímsi. Z trámů pod stropem, který je proklatě nízko, visí stovky plátěných i kožených pytlíků a svazků bylin.
„Pro pána, co se stalo?“ zabědovala babička a spráskla ruce, takže jí z nich vypadlo klestí, které nesla. Stojí na prahu, asi osmdesátiletá, ne moc vysoká, ale v zádech rovná, vlasy šedé, ale husté, stažené do jakéhosi uzlu, zuby zachovalé – vůbec nešišlá, jak by se na starou babku slušelo. Oděná do haleny a sukně, které mají tolik záplat, že už nezbyla žádná původní látka. Vlastně vypadá, že je oblečená v záplatách.

Nepříjemně jsem si narazila hlavu o podlahu, radši snad ani nechci vědět jak se zolrovna cítila El.
Nebyla jsem si jistá zda máme vejít, nebo utéct, i když El by daleko asi nedošla. ,,To je to nejdivnější co jsem za svůj život zatím spatřila." konstatovala jsem, když jsem se opět nemotorně stavěla na nohy.

,,Jdeme dovnitř, nebo radši zdrhnem?" obrátila jsem se se svýna myšlenkama na El. ,,Je divný že tady nikdo není. Alespoň to tak nevypadá." řeknu opět zamyšleně a pozorně sleduju ozářenou a vcelku útulnou světlici.

El zaryla Tanye prsty do ramene a belhá se dál. Asi raději vypustí duši, než aby tam zůstala sama.
Člověk obvykle ve tmě moc nevidí. El zakopává o kořeny, má tendenci narážet do stromů a padat do křoví. Tanya není člověk. Vleče umírající ženu hustým lesem, jak nejlépe dovede, sama už na pokraji sil.
Nakonec přišli k chalupě. Nedá se ani říct, že by stála na mýtině, nikde žádné pařezy, snad se stromy ustrnuly a samy trochu rozestoupily, aby se mezi ně vešla. Krčí se a hrbí křivá a vetchá pod těmi kmeny, proč dávno nespadla, Bůh suď, snad na to jen zapomněla. Z komína jde kouř, za oknem je světlo. Možná chtěli vejít, možná jen zaklepat, buď jak buď, El ztratila rovnováhu, opřeli se o dveře, ty povolily a oni spadli do světnice.
Uvnitř nikdo není, na sto let starém rozvrzaném stole hoří svíčka, v kamnech oheň a v hrnci něco bublá. Vzduch je možná trochu nevětraný, ale příjemně teplý.

,,Co to. . ." očima sleduju to malé světýlko. ,,Tak pojď. Musíme k tomu světlu dojít, možná tam najdeme pomoc." řeknu a snažím se El znovu zvednout na nohy. Tedy spíš jenom na tu jednu zdravou.
,,Noták, El. . ."

Když vidím že s El nehnu, trochu se vzdálím se slovy: ,,Půjdu se tam tedy podívat sama. Můžu tě tady chvíli nechat?"
Moje nejistota pomalu stoupá, jistě zním nejistě.

Když El vyndala ukazovák z rány, začala krev zase stříkat. Kus trika, kterým Tanya chtěla zranění obvázat, narvala El prstem zvětší části do díry. Sundala si šátek z krku, podala ho Tanye, aby jím ucpanou ránu převázala a omdlela.

Po nějaké době se probrala, krev přes krytí prosakuje, ale není to žádné drama. El může kulhat. Zavěsila se Tanye na krk a společně se belhají vstříc úžasnému Netfosu. „Už sem v cajku. Klidně nás může zase napadnout tlupa orků – rozsekám je napadrť než se nadějou,“ brble bledá El, která si každé tři kroky musí odpočinout.

Slunce zapadlo za koruny stromů a pod kůži se nacpal noční chlad. Ženy ušly asi míli. „Je to dobrý, za měsíc jsme v Netfosu,“ vydechla sotva slyšitelně El a zakopla. Už ani nezaklela. Dokud ještě bylo trochu světla, nemohla Tanya přehlédnout, že El má už bílé i rty. Krev prosákla celou nohavici a čvachtá v botě. „Světýlko...“ zašeptala El. Tanya si myslela, že dívka má halucinace, ale opravdu za stromy spatřila chabé světlo.

,,Hele, hlavně se uklidni. Není to příjemné, já vím." řeknu mírně roztřseným hlasem a už si trhám spodní část trika.
Když mám roztrhlej pořádnej kus látky, natáhmu se i s ní k El a začnu jí ránu obvazovat.
Když je rána zafixovaná, od úlevy si oddechnu a také si sednu do bahna.
,,Jémine to je studené!" vykřiknu a hned se zase zvednu.
,,Vstávej, ať nenastydneš." chytnu El za ruku, abych jí mohla pomoct vstát.

Tanya vytáhla šipku a z rány začala v pravidelných intervalech tryskat krev. El na to chvíli nevěřícně hledí. Když se vzpamatovala, vrazila do díry ukazovák. Krev přestala stříkat a už jen trochu kolem prstu vytéká. Šipka zřejmě ucpávala tepnu, kterou prostřelila.
„Mám prst ve vlastní cévě... Asi omdlím.“
„Už nikdy mi nedojdou lektvary. Slibuju. Hned jak se doplazím do Netfosu, koupím jich plnej batoh.“
El je bledá. Možná fakt omdlí.
„Na chvilku si tady lehnu, jo? Třeba sem do toho bahna...“ neopouští ji humor, zatímco ji opouští barva.
Lehla si do bláta s prstem v noze. „Co budeme dělat? Takhle nemůžu chodit.“

,,Možná že se spolčil s tím čarodějem, nebo co to bylo vlastně za tvora. . ." hádala jsem a tahala šíp, dikud se mi to nepovedlo.
,,To mi příde jako naprostá blbost a zároveň jediná možnost. A ohledem toho jestli to kouzlo pominulo nebo nepominulo. . . Spíš si myslím že ano. Magie dokáže klamat, to ano, ale myslím si, že ta že na kterou jsem viděla ho na nějakou chvíli oslabila." jak jsem povídala, šíp už byl venku a já jsem začala hledat něco, s čím bych mohla jí mohla její nohu obvázat.

"Tak to vytáhni. Pak to obvážem nějakým hadrem a budem kulhat dál. Můžeš začít, já u toho budu žvanit, třeba to pak nebude ani bolet. Ale to mi nejde do hlavy, proč ten ork říkal - my o vás vědět všechno. Měl to být idiot, co neumí ani mluvit, což neuměl, a najednou ví všechno a ještě si na nás tady tak hezky čeká... ačkoli na druhou stranu, kam jinak bychom šli, než tudy, to je zas fakt, jiná cesta tady není. Kouzlo pominulo, kouzlo pominulo... nějak mi to smrdí. Co když nepominulo? Co když to tak jenom vypadá?..." El žvaní a žvaní, zatím co Tanya tahá šíp.

,,A já už taky žádnej nemám. To je v prdeli. . ." zakleju si pak pro sebe.
,,Měli bychom ten šíp vytáhnout a alespoň trochu něčím obvázat." premýšlím nahlas.

Když mlha opadla a kouzlo jenž bylo uvaleno pominulo, mělo to své výhody, no jednu obrovskou nevýhodu. Ten ork se vspamatoval a hned šel po mně. Naštěstí jsou mrtví, ale kdo ví kolik jich nás může opět napadnout?

El vypadá bezradně. "Já nevím. Vždycky se to vytáhlo a pak se vypil lektvar. Jenže já už žádnej nemám..."

//pokud Tanya zkusí El nést, tak zjistí, že ji neunese. Může ji podpírat a mohou se spolu belhat.

,,Hele, něco už vymyslíme." řekla jsem a podívala se na její nohu. ,,Asi bychom měli nejdřív ten šíp vytáhnout. A prozatím bych tě mohla nést." prohlásila jsem teď už o něco pohotověji, protože ve mně vzplála malá jiskřička naděje.
,,Chceš s tím nějako pomoct nebo si to vytáhneš sama?" zetpám se jí a už si klekám vedle ní.

El se přestala válet po zemi a pokusila se stoupnout, ale ukázalo se, že to nebude tak jednoduché. Zdá se, že šipka projela svalem až ke stehenní kosti, o kterou se zarazila.
„Nejde to, do pytle,“ hekla a uložila se zpět do bláta, které od včerejška ještě nevyschlo. „Takhle do Netfosu nedojdu. Zašmodrchalo se to dřív, než jsem čekala...“

Moje nohy se už nacvičeně pohnou pár centimetrů do boku a šíp, který mě měl původně trefit, se už teď zapíchnul do nejbližšího stromu.
V ruce už mám nachystanou dýku, kterou se oženu proti orkovi, co je nejblíž u mě.
Neminu. . .
No to už stojím za orkem co máchá palcátem a dýka mu skončí v krku.
Palcát spadne na zem, dýka je zpátky v pouzdru a jeden z šípů je teď už nachystanej v tětivě, která je pevně natažená a luk míří na orka, kterej už mezitím stihl nabít kuši a také na mě míří. Druhej kušovník, kterej je pár kroků od něj, už na mě také míří.
V rychlosti proběhnu danou situaci očima a pak s vypočítaností spustím luk a šíp zasunu zpátky do toulce.

To už po mě ale oba vyskočili, šípy letí stejným směrem. Šibalsky se usměju, protože podle jednoduché algebry se šípy, co letí stejným směrem, v jednom bodě potkají.
A opravdu se tak stalo.
Stačilo se jenom přikrčit a už o chvíli letící šípy doletěli, protože do sebe narazili.
Orkové opět začali nabíjet své kuše, čímž jsem dostala malý náskok.

Znovu jsem natáhla tětivu, tentokrát jsem jenom z rychlostí vystřelila, čímž to nebylo úplně přesné.
Šíp jednoho zasáhl orka, co stál napravo od druhého, do pravého prsního svalu.
Ten se otočil ke svému společníkovi, kuše, co byla nabitá se spustila a zasáhla druhého orka do oka.
Ten se s bolestí svalil na zem a já jsem se spokojeně ale rychle vydala k prvnímu orkovi.
Podkopla jsem ho (co bylo celkem náročný) a pak mu má dýka prorazila kůži a zabodla se mu do srdce.
Vzala jsem si od něj kuši a nabila ji.
Pak jsem vystřelila po orkovi, co se teď válel na zemi a z oka mu príštila krev.
Alespoň jsem ho ušetřila trápení, které pak mohlo nastat.
Lepší pozdĕ, než nikdy. Kuši jsem odhodila stranou a s úsměvem na tváři jsem šla El na pomoc, která se ještě pořád válela na zemi.

"To není fér," vzdychla El, "taková přesila. Dvě ženy proti čtyřem orkům. Je to marné, nemáte žádnou šanci," pokračuje smutně. "Raději jděte domů, jistě to bude rozumnější, než se nechat zabít kvůli nějakým receptům na ovesnou kaši."
"Ty dát kniha, nebo já tě rozplácat na kaše!"
"Podívej, nic takového se nestane. Ty se pohneš, já trefím támhle toho dýkou do oka, jemu spustí kuše, střelí tě do zadku, ty poskočíš, vystřelí po mně ten druhý, já mezitím uběhnu tři metry, tím se dostanu do zákrytu za tebe a on místo mě trefí tebe do zad a já ti současně probodnu hrdlo. Než ti dva znovu nabijí kuše, doběhnu k nim a oba je zabiju. A to nechtěj vědět, co mezitím provede ta druhá holka..."
"Ty být úplně blbá..." ork udělal krok. El vrhla dýku, která se kdoví odkud vzala v její ruce, a trefila jednoho kušovníka do ramene. Jeho kuše opravdu spustila a šipka trefila El do stehna. Ztratila balanc a dýkou v druhé ruce místo orkova krku trefila jen jeho tvář. Ork se po ní současně rozmáchl palcátem, ale hlavu jí neurazil, protože El s prostřeleným stehnem upadla na zem.
Druhý kušovník vystřelil na Tanyu. Šipka letí vzduchem, El leží na zemi, palcát sviští vzduchem nad její hlavou a čtvrtý ork se odráží, aby třemi skoky doběhl k Tanye a zabil ji kyjem, z nějž trčí rezavé hřeby.