Barevná srdce (133 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Přestože se snažím držet krok s ostatními, krátké nohy nestačí sáhovým krokům krollů a společně s kudůky zůstávám kus za ostatními.

"U všech Stínů! Pochodujem celej den a přijde mi, že jsme se nikam nehnuli a už se zase stmívá!" mračím se a udělám několik rychlých kroků, abych dohnal čelo skupiny. "A hospoda nikde. Čert aby to spral!" hudruju a hned si přihnu ze svého měchu, který již značně zhubnul.

"Les se přibližuje k cestě. Možná bychom mohli přenocovat tady, dál od stromů. Čím víc nocí strávíme mimo ten zpropadený les, tím líp!" při svých slovech se rozhlížím po okolní vegetaci, která se nezadržitelně, pomalu přibližuje k cestě, jako by ji chtěla zcela pohltit a dát tak konec poslední známce civilizace. V očích se mi zračí obavy i bázeň z nejistoty.

Pochodujete dále k severu. Při pohledu za sebe ještě rozpoznáváte kopec, přes který jste přešli, avšak skalka s pramenem se už před více než hodinou ztratila vašim očím.
Ze západu i z východu už se les začal přibližovat k cestě. Jeho okraj je téměř bez křoví. Nejbližší stromy rostou řídce kolem šedesáti sáhů od silnice. Po další hodině se ale mezery mezi stromy zmenšují, začnou je vyplňovat různé keře a okraj lesa zúžil travnaté pruhy po obou stranách cesty na třicet sáhů. Přiblížením okraje lesa se část slunce skryla za vrcholky stromů.
Blízkostí lesa zesílila jeho denní melodie. Na silnici už se však snáší večerní šero.

Trpaslík byl skutečně poslední část cesty nezvykle tichý. Žádné narážky a špičkování či jeho věčné nespokojené bručení a nadávky, jen zamračeně svými krátkými nohami ukrajoval tiše míli za mílí.

U skalky s pramenem vody se také rád osvěžil a doplnil čirou tekutinu do svého měchu.

"Hmm..." zabručím směrem ke štíhlé elfce, která se snaží povzbudit družinu.
"Nebo sud piva a opečené sele!" slastně přimhouřím malá očička, ale vzápětí se mi do vousaté tváře vrátí typický nerudný výraz, když vytahuji svůj velký měch ze zvláštní kůže a po pár doušcích smutně a rozhořčeně nahlížím dovnitř. Pak měchem ještě několikrát zatřepu, zřejmě ve snaze zjistit, kolik zlatavého moku ještě zbývá, než ho připevním zpět k vaku.

"U všech Stínů! Kdyby tak pivo pršelo z nebe..." a bezelstně se zadívám k modré obloze.

Po chvilce co jsme skloněný nad zemí a prohlížím si ji, se zvednu a dojdu zpět k družině. Ještě naposledy se osvěžím čerstvou vodou a poté vyrazím za ostatními, aby se na mě zbytečně nečekalo...

"Áno, myslím, že máš pravdu.. Pre každého má cenu niečo iné a každí má iné hodnoty.." prehovorím po chvílke zamyslenia.
"A peniaze, či šperky, určite nie sú všetko. Na svete existujú aj väčšie radosti ako plný mešec zlata. Napríklad čaša vína a veselá hudba, čo vy na to, priateľu?" snažím sa trochu podpichnúť trpaslíka, ktorý sa mi v poslednej dobe zdal byť akosi nezvyčajne tichý...

Osvěžení studenou vodou a spokojení s tím, že jste získali plnou zásobu čerstvé vody se chystáte vyrazit dál na sever. Vida, že Leaf zkoumá stopy srnek, čekáte na něho a vašimi hlavami jdou myšlenky
... tohle je první pramen vody, který jsme zahlédli ... jakpak to asi bude dál ...

Slunce zvolna klesá k vrcholkům stromů lesa na západě a vaše stíny se začínají protahovat.

Elemar 23. května 2007 20:14

"Teď, když nad tím tak přemýšlím... už se necítím zdaleka tak hrdý, jako kdysi. Co se týče hodnoty věcí, musím si to ještě hodně srovnat v hlavě, protože v téhle oblasti jsem značně nejistý."

pozriem na Loren a reagujem na jej preslov ktorý mala o šperkoch...No nie pre každého je cenné zlato, alebo šperky. Je pravda že za veci ako za zuby medveďa si nič nekúpim, ale to zas neničí charakter...Možno si za to nič nekúpim, no vymeniť za jedlo, noclah a veci ktoré ja osobne k životu potrebujem viacej ako peniaze sa to dá... pozriem na Lorein a potom na Tucca
Čo ty na to priatelu? Určite je pre teba pocta nosiť to na krku, tak ako pre niekoho je pocta mať plné vrecká šperkov. Každý ako sme tu všetci ukážem na všetkých okolo stojacich sme nejaký. Niekto má rád to a iný to.
Potom pozriem na Darka ako spokojne chlípe vodu, klaknem k nemu a pohladím si ho...
Priatel môj, mi sme dvaja, cestujeme krajom a nepotrebujeme šperky ani zuby medveda. Mne stačí že mám teba a ty máš mňa, naše priatelstvo je cenejšie ako všetko zlato sveta... pomyslím si a na tváry sa mi objavý malý usmev, ked ho uvidí Dark štekne a packov ma pohladí po ruke ako by vedel na čo som práve myslel

Mlčky jdu cestou a pozoruji jednotvárnou krajinu, která nás míjí. Při zastávce u potůčku se po ostatních také osvěžím a doplním si zásoby vody. Poté se zajdu podívat na místo kde se před chvílí pásly srnky a snažím se ze stop určit, zda přišli stejnou cestou k potůčku jako kterou odešli .... Že by něco tak hezkého a mírného žilo v tomto lese?? napadne mě při zkoumání stop ....

Loren Voltaire 22. května 2007 23:06

"Hmm, budu nad tím přemýšlet. A ten zub není jeden, je jich dvaatřicet. A jestli chceš, můžeš si na ně šáhnout, ať pocítíš tu sílu dávného okamžiku."

"Nepochybujem, že s tým medveďom to bol nelútostný boj.." konštatujem počas toho ako si klaknem a naplním svoj mech na vodu..
"Ale za ten zub ti nikto nič nedá, ten má hodnotu iba pre teba.." mech si schovám pod plášť a vodu naberiem do dlaní, napijem sa, a potom ešte raz..
..ale taký šperk, alebo drahý kameň.. Ten sa cení.. .. nakoniec si vodou umyjem tvár a osviežená sa postavím a svoju palicu chytím približne vo výške ramien..
..okrem toho.. dokončím ..iba hlupák by sa chválil ukradnutým šperkom.."
uškrniem sa a započúvam sa do okolia, aby som zistila, či sú moji spoločníci pripravení vyraziť a pokračovať v ceste..

Dopiju svoji vlastní vodu a poté si do měchu rovněž naberu vodu ze studánky.
"Tak to bude možná notná legrace, až s tím zlatotepem budeme jednat. Alespoň konečně uvidím ty zlaté ozdoby, kvůli kterým si vy lidé a příbuzné rasy podřezáváte krky. Nechápu, jak se může někdo pyšnit kradeným šperkem. Tyhle zuby," ukážu na náhrdelník na svém krku, "jesem vlastnoručně vyrval z tlamy medvědovi, kterého jsem sám zabil. Kdybych je získal jinak, neměly by žádnou hodnotu."

Z vesela si vykračuju po cestě a ukrajuju další kousky cesty krok za krokem. Nad Tuccovou otázkou se zasměju. "Trmácíme se za tím zlatníkem tímhle lesem sem a tam a přitom ani sami nevíme, jaká práce nás čeká. Jen všichni nějakou prácí hledáme, takže jsme spolu za tím člověkem vyrazili. Ani nevíme, jestli bude ta nabídka ještě stále platit."

Když dojdeme ke skalce a najdeme pramen a vidím, jak se Dark s chutí napije, osvěžím se i já a doplním svoje zásoby vody.

(na cestě do Haraqy)

Po několika hodinách vás jednotvárné okolí zvolna přestane zajímat. Okraj lesa na východě i na západě je stále sedmdesát i více sáhů vzdálený od silnice. Volné prostranství po obou stranách je travnaté, s nízkými zakrslými keříčky. Elemar pustil Darka z řemínku a ten se proplétá mezi vámi. Neustále přitom radostně vrtí ocasem.
Kolem poledne jste se zastavili jen na chvilku k jídlu. Najedení a trochu odpočinutí jste zprvu ani nepostřehli, že silnice se zvedá.
Když jste se však ohlédli zpět k jihu, bylo už patrné, že stoupáte. Později odpoledne jste vykráčeli kousek do prudšího kopce a díváte se z vrcholu k severu.
Cesta skoro vůbec nezatáčí. Je jasno a u obzoru je poznat, jak se oba travnaté pruhy zužují a les je k cestě mnohem blíže než dosud.
... jestli nám vydrží naše tempo, určitě ještě dnes tam dojdeme ...

Znovu jste vyrazili a mírné klesání pomáhá vaší rychlé chůzi. Když Dark tiše štěknul, zastavili jste. V dálce pod kopcem jste zahlédli malou skalku a kousek od ní několik zvířat, jak sklánějí hlavy k zemi. Když jste urazili asi sto kroků, všechna zvířata najednou vyrazila na východ a po chvilce zmizela v lese. Přesto jste poznali, že to bylo stádo srnek. Asi tam chodí pít.
Když jste se přiblížili ke skalce, slyšíte zurčení vody. A pak vidíte, jak z jedné její praskliny vytéká čistý pramen a drobným potůčkem míří na severovýchod. Dark se okamžitě vrhnul k prameni, letmo přičichnul a teď s chutí pije.

Po Tuccovej otázke kráčam chvílku zamyslene, ticho ponorená do vlastných myšlienok.. Nakoniec však, akoby som sa odhodlala na odpoveď, smutným hlasom poviem..
"Nie na všetky otázky smieme poznať odpoveď, nie všetko sa dá jednoducho vysvetliť.. Ale.. Nevidím predmety, ktoré nevydávajú zvuky.. Keď ale stojím pri plote, stačí mi udrieť doň svojou palicou a poviem ti jeho dĺžku na stotinu presne.." snažím sa osvetliť Tuccovi situáciu s mojím prežívaním bez zraku..
"Niekedy môže byť jeden slabší, no presne mierený úder užitočnejší ako šesť silných..." doberám si ešte Tucca, tentokrátu už ale s úsmevom na tváry..

Na otázku ohladom zlatníka neodpovedám, už v lepšej nálade si vykráčujem po ceste ďalej, palicou si stále klopkajúc pred seba..

ked je tu ráno konečne sa prebudím, odýchnutý, vyspatý a hlavne rád že v noci nás nič nerušilo a bola kľudná...Ke dpozriem na Darka ihned mu vytiahnem dačo z batohu aby sa najedol...Ty by si mi bol hladný? to radšej ja ako ty priatel môj pomyslím si v duchu a dám mu jesť...Potom pozriem na ostatných, ked sú pripravený vyraziť pridám sa k nim...Sledujem okolie, načúvam vtákom a premýšlam o našej ceste...

"Přátelé, už to bude nějaká ta hodina, co ze mě vypadla otázka, na téma: jakou práci budeme dělat pro toho zlatníka? A ať si lámu hlavu sebevíc, nevzpomínám si, že by mi někdo odpověděl. Ne že by to něco změnilo, ale přeci jen budu mít pevnější krok, když budu vědět, co po nás ten zlatotep bude chtít."

Pohlédnu na Loren, jak kolem sebe švihá klackem: "Zajímavé, nikdy mě nenapadlo, že bych si měl drcení lebek nějak nacvičovat. Mám to asi v krvi. Vždycky se dokonale trefím..." brumlám si pro sebe.

Loren Voltaire 18. května 2007 14:37

"Stále mě tvoje odpoěď příliš nueuspokojila a je spousta otázek, co mi vrtají v hlavě. Především: Jak vidíš předměty, které žádné zvuky nevydávají?"

Probudím se až nečekaně dobře odpočatý. Rozhlídnu se po ostatních a zkontroluju svoje věci. Když vidím, že vše vypadá tak, jak jsme večer nechali, oddechnu si. "Žádný vlci. Ani jiná havěť. Snad bude cesta takhle ubíhat i dál." S těmito slovy se vrhnu do snídaně před další cestou.