Barevná srdce (136 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

včera jsme se prodírali houštím dobré tři hodiny... možná ještě déle... teď máme tak dvě hodiny v tom roští za sebou...
Podobné myšlenky táhnou vašimi hlavami. Uděláte ještě několik kroků, než si uvědomíte, že větve už tolik nepřekážejí.
Cesta třikrát zatočí a vy oslnění náhlým jasem stojíte na mýtině, kde jste včera tábořili. Popojdete k velkému kameni a rozhlížíte se kolem. Těla všech tří vlků jsou pryč, jenom nejasně jsou vidět nepatrné stopy po krvi. Kousek od kamenné mísy leží v trávě ohořelá větev. Samotná mísa je zcela čistá bez popela, vedle leží zbytek dřeva, který jste nepoužili. Vlastně nic nenasvědčuje tomu, že tu včera v noci kolem vás prošla smrt.
Podle slunce odhadujete, že do poledne zbývá něco přes hodinu.
Dark lehce tahá za řemínek.
Vzduchem se nese poklidná melodie lesa.

Kráčajúc za obama krollmi sa cesta cez húštinu nezdá byť tak náročná, no napriek tomu, na mojej tváry je výraz odporu.
Počúvajúc rozhovor Leaffa s Tuccom si poklopkávam palicou pred sebou.. Kráčam však mlčky a okrem rozhovoru sa sústreďujem na všetky zvuky okolo mňa, aby som nestratila prehlad o tom, kto sa kde nachádza..
Inteligentný kroll, to mi je novinka.. O takom som ešte nepočula. Ono ale nemusí byť na škodu, pri oháňaní sa kyjakom používať rozum. na mojej tváry sa objavý náznak úsmevu, no zmizne v momente, keď ma jedna z haluzí nepríjemne pohladí po ruke..

Jak jdu s Tuccem bok po boku lesem, hlavou se mi honí myšlenky.....Je to první zástupce mé rasy, kterého jsem potkal poté co jsem opustil les a jsem z něho pěkne zmatený .... Otec mi přece říkal, že mí druhové jsou hrubí násilníci a vesměc tupci??? prochází mi hlavou a přeměřuju si Tucca pohledem.

Po chvíli se krolla zeptám...Hele Tucco, ty umíš číst? Kdo tě to naučil? A kde jsi se naučil spisovnému jazyku?

Dál ťapkám za svými druhy, občas, když se naskytne nějaká mezera nad našima hlavama, pozoruju, jak se slunce zvedá. S tolika spolubojovníky okolo se zdá najednou les o něco méně nebezpečný. Budu si muset ustlat někde poblíž jednoho z těch krollů, bleskne mi hlavou.

//Zdravím vás noví přátelé. Nejsem si jist, zdali vás Máhanaxar spravil o mé přítomnosti a rovněž o tom, jak se onen popletený kroll ve vaší společnosti vlastně ocitl. Nuže zkusím svoji verzi://

Slunce se naklonilo k obzoru a družina dobrodruhů se chystala opustit hostinec U radnice. Tu vás zaujal statný kroll. Jeho obličej je příšerně šeredný, pokrytý chlupy jen o málo méně, než zbytek mohutného těla. Oděn v koženou zbroj, opírá se jednou rukou o mohutný kyj, v druhé žmoulá pár mincí. Tváří se vyděšeně, s trochou fantasie snad jako ztracené dítě. Když jeho zrak padl na Leaffa, vrásky z obličeje zmizely a ramena se narovnala, jakoby z nich spadl obrovitý balvan. Zvedl se od stolu a došel až k vám. "Vydal jsem se na dalekou cestu, přátelé, můj cíl však strácí se v mlze pochybností a nevědomosti..." spustil podivným jazykem, jakoby se svou řeč naučil z knihy. Ve vašich myslích však vyvstala otázka, jak by se kroll mohl naučit číst. "...i přišlo mi tedy na mysl, že bylo by snad lépe připojit se k lidem dobrého srdce, něco se od nich přiučiti a bude-li toho třeba, pomoci jim na oplátku ranou kyje do lebky drzého nepřítele, který by cestu znepříjemniti se pokusil."
Jak se zdá, rozdýchali jste to podivné představení a přijali Tucca mezi sebe. Tedy, lépe řečeno, nechali jej rozrážet cestu houštinou, po boku Leaffa. Hlavou se vám možná honí pár otázek. Snad až pomine to houští, naskytne se příležitost mu je položit.

Dark se opět spokojeně proplétá mezi spodními pahýly větví. Občas lehce štěkne.
Prodíráte se už hodinu a on stále vesele vrtí ocasem.
Ti z vás, kteří houštinou prošli už včera, mají slabý pocit, že dnes se jde o něco snadněji.
... že by Leaf a Tucco jdoucí vpředu rozráželi to zatracené křoví ... nebo vaše těla podvědomě využívají včerejší zkušenost ...

Jdu celekm v poklidu v čele a snažím se pro ostatní trochu rozšířit cestu svým mohutným tělem ... Stejně si po příchodu do města koupím nové šaty, tak tyhle si můžu klidně roztrhat probleskne mi hlavou když mi další s ostrých větévek natrhne halenu.

Priechod cez húštinu je pre mňa náročný aj napriek tomu, že som sa zaradila priamo za krolla, ktorý aspoň trochu rozráža cestu..
Svinské lesy, šlak aby to... Ale čo.. Predierala si sa už aj cez horšie, Loren, toto ťa nemôže vyviesť z miery..

"Zatr..." zakleju, když mě další větévka šlehne do zachmuřené zjizvené tváře.

"Poslat sem mé bratry se sekerama v ruce!" zabručím. "Vyklestit pořádnou cestu...toto...neřád..grr.." hartusí stále trpaslík.

Cesta je stále pohodlná a jdete po ní slabou hodinu. Se stoupajícím sluncem přibývá světla, ale když stromy dosud řídké začnou přibývat a blížit se k cestě, nestačí už všechny paprsky pronikat pod hustou klenbu jejich vrcholků.
Šlapete další hodinu a vzpomínáte, jak dlouho vám trvaly včera jednotlivé úseky.
Zelené šero se náhle změní v denní jas, když se ocitnete na veliké mýtině. Tu si pamatujete. O kus dál začíná velké houští.
Na mýtině vidíte na slunce, že je ještě docela nízko,
že byste šli dnes tak rychle...
Myšlenka vám kmitne hlavou, když se začínáte v řadě prodírat houštinou.

Trošku dalej ako nalíkov
Usmejem sa a kráčam s Darkom pri nohe spolu s ostatnými po ceste lesom, sledujem okolie, hlavou mi presvištia myšlenky z minulej noci...Dúfam že už nenatrafíme na podobné monštrá ako predtým...Dark spolieham sa na tvoj čuch

Rovnako ako moji spoločníci, aj ja kráčam lesom klopkajúc si palicou stále pred sebou. Počúvam les, ktorý hrá svoju zvučnú hru..
Nemám príliš v láske takéto miesta. Ktovie čo tu môžem čakať, čo tu na mňa vyskočí, aká háveď po mne polezie.. Ale ak inej cesty niet..
"Ako je to ďaleko?" spýtam sa na odlahčenie situácie, no hneď si uvedomím, že by to mohlo vyznieť tak, že už nevládzem a preto sa všetko snažím uviesť na pravú mieru..
"Teda, len tak orientačne sa pýtam, aby reč nestála.." pokúsim sa o úsmev, no príliš sa mi to nepodarí, skôr z toho vznikne nejaká čudná grimasa..
No ty tomu dávaš, Loren, len tak ďalej..

Vstupuji do lesa spolu s ostatními. Vzpomínky z minulé návštěvi jsou ještě stále živé a tak se mi čelo zvrásní více než obvykle. Jsem ve střehu a pozoruji les připraven reagovat na jakékoliv známky nebezpečí....
Alespoň, že mám tentokrát nohy v teple a suchu. pomyslím si a následují své druhy...

Vstupuji do lesa naprosto v klidu a tak jako si trpaslík myslí ,že les studuje nás tak já studuji jej. Podrobně ,jak jen to při chůzi jde, zkoumám rostlinstvo kolem kterého procházíme. Sem tam se prodere mé pobrukování v hlavě na povrch a já si začnu broukat nahlas.

Ostražitě se rozhlédnu po okolní vegetaci, do jejíž moci jsme se právě dostali. Zdá se, jako by si nás prohlížela, sledovala, očichávala, sama určovala a vedla naše kroky.

Snad jsem se i lehce otřásl, než jsem s podrážděným zabručením rázně vyšlápl a začal pokračovat po cestě skrze toto prazvláštní místo...

I když cesta mírně stoupá, hovor jako vždycky přispívá k rychlejší chůzi. Nahoře na kopečku ale vaše hlasy umlknou. Ještě pořád je šero, proti světlající obloze však dobře rozeznáváte temný okraj velkého lesa.
Zůstali jste stát jen na chvíli, potom s vědomím nevyhnutelného jste znovu vykročili. Nalíkov zůstal za vrcholkem kopce a vy jste konečně dorazili až k místu, kde cestu obklopují první stromy. Pohlédnete jeden na druhého, slunce už musí vyjít každým okamžikem.
... do lesa těsně před svítáním ...
Byla to jen vzpomínka nebo snad vítr přinesl ozvěnu hlasu pána Rynhema, s tou myšlenkou vstoupíte pod větvoví.

Když po několik desítkách kroků se za první zátočinou ztratí ústí cesty, prošlehne oblohou zlatavý záblesk. V lese se projasní a vy pochopíte, že horní okraj slunce právě vystoupil nad obzor.
Je to tak správně, vstoupili jsme do lesa včas, co nás čeká a potká tentokrát ?
Další myšlenky zažene dojem hlubokého povzdechnutí jakoby nějaké veliké bytosti.

Les se probudil.

"Až budete mít v patách zuřivého vlka, tak uvidíme, na jakou rychlost je vaše tělo stavěné!" ušklíbnu se a dál svižně pochoduji vstříc tajemnému lesu.

"Jdu tak rychle, jak jen to jde. Ale moje tělo není stavěné na rychlé chůze. Já si spíš vše pěkně promyslím a s rozvahou vyrazím." Ale s vědomím lesa a toho, jak v něm vypadají noci, přidám do kroku, abych družinu nezdržoval.

"Ale jistě mistře trpaslíku." odpovím na jeho pobídání a několika delšími kroky se dostanu před něj a s úsměvem chvíli vykračuju první ,pak se opět zařadím vědom toho ,že bych to mohl ošklivě schytat víc když budu stát vředu.

"Zatraceně...tráva....prevít...." bručím pod vousiska, když se prodíráme travou.

Když konečně vykročíme na cestu, s chutí se napiji trochy piva.
Ten snad nemá nikdy dost?

"Hmm....áááá....musíme přidat do kroku, nerad bych v tom zrádným lese trávil další noc! Nebo ještě někdo potřebuje vlčí kožich?" popoháním ostatní družiníky, zatímco si to štráduju dál.
"Prckové, přidejte!" otáčím se na oba hobity, kteří s námi cupitají. Je úsměvné, že to křičí zrovna trpaslík, který má do výšky sotva o pár coulů více.