Kráter (119 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Ráno Vás probouzí šimrání hřejivých paprsků slunce, které se prodírají skrze jehličí zdejších vzrostlých smrků.

Posnídáte ze svých zásob, dnes ale sušená strava chutná nějak lépe, s vidinou pořádného teplého jídla v hospodě, které si dnes snad dopřejete. Další dobrou zprávou je i to, že bledý Brens již zase v pořádku slyší. Možná to bylo včera způsobené jen únavou, možná pomohl Anathan. S nadějí se rozhlížíte, ale starce nikde nevidíte. Skutečně odešel...

Pjotr s Haldirem zatím obhlíží jeskyni. Po chvilce se vrací se zprávou, že portál již není spuštěný. Stěna mezi zárubněmi je bez života, chladná a nehybná.

Odchodem Anathana se příliš nezabývám. Zašmátrám chvíi po zemi, pak něco neznatelného zakutím ve svých dlaní a nakonec zůstanu ve strnulé pozici sedět na ledově chladné a ne příliš přívětivé zemi pokryté mechem, trávou a jehličím. Sedíc na zemi fascinovaně sleduji oheň.
Ano, bude to tak nejspíš nejlepší.

Když Vás starý Anathan opustil, přepadl Vás tísnivý pocit. Se starcem jako by odešlo světlo, které Vám dodávalo pocit bezpečí a naděje. Chápete ale, že se po tak dlouhém strádání, kterým musel ve svém zajetí jistě projít, rozhodl dál pokračovat sám.
Kam asi půjde? Vrátí se zpět do svého světa? Kde to je? Jak to tam vypadá? A může se tam ještě vůbec vrátit?

Únava je již příliš silná, abyste se zbytečně dlouho trápili myšlenkami, které dnes zřejmě stejně nerozřešíte. V tichosti uleháte kolem plápolajícího ohně, občas se nervózně podíváte k temnému ústí jeskyne s portálem a konečně se za tichých tónů Triamosovy loutny ponoříte do světa snů...

Vděčným pokývnutím hlavy poděkuji Anathanovi, ale v mém výraze není poznat nějaké vylepšení nálady. Již notnou chvíli se v mé tváři mísí zmatení, sklíčenost a možná i strach. K čemu by byl válečník beze sluchu?

Podle mudrcových posunků nejspíš pochopím, co mi radí, jelikož vidíte, jak si ukrývám smutnou tvář do své kapuci, celý se zachumlám do své tmavě rudé kutny a ponořím se do vlastního světa. V něm sice trávím většinu času, ale nyní je to jaksi nedobrovolné a místy i nepříjemné. Ještě dost dlouho se převaluji, než se smířím s osudem a upadnu do hlubokého neklidného spánku.
Anathanovo loučení a odchod ani nezaregistruji - přemohla mě jak únava, tak i má sklíčenost.

"Tedy štastnou cestu, ... " řeknu, když vidím, že Anathana nepřesvědčím a pak se pomalu odeberu zpět ke svým věcem, abych se pokusil opět usnout: "tak dobrou, ... " zahuhlám znova.

"Hovoříte moudře, pane Pjotře. Vím ale, že si jistě poradíte i beze mě. Já musím jít svojí cestou. Byl jsem příliš dlouho zavřený v Gorkishově vězení. Mé místo je jinde. Musím pokračovat, mnoho jsem zmeškal." Anathan si potřese s Pjotrem rukou, pak ho poplácá po rameni. "Myslím, že se portál sám zavře. Pak bude vše bezpečně schováno. Po druhé se jistě už neotevře. Musela to být neuvěřitelná náhoda, že se při Hefově dotyku spustil." Stařík se podívá směrem k tmavému ústí jeskyně. "Zkuste zamaskovat vchod, nebo jiným způsobem znemožněte přístup do jeskyně."

Anathan se usměje na Ariona. "Děkuji, jste velmi laskav, mám ale vše, co potřebuji. Udělali jste pro mě již víc než dost. Nemějte strach, naše cesty se dnes sice rozcházejí, ale zítra se zase třeba zkříží." Anathan se naposledy usměje, pokyne rukou na rozloučenou a pak již zmizí v černotě noci.

Nejdřív sleduji, jak se Anathan pokouší Brensovi pomoci. Pak se mu hlavou ukloním na pozdrav a s úsměvem se s ním loučím. "Nepotřebujete něco na cestu? Nějaké jídlo, vodu nebo něco jiného?" Pak můj pohled sklouzne na moji ruku a uvědomím si, že na ní mám Gorkishův nátepník. Rychle ho sundám a chvíli se rozmýšlím nad tím, jestli nebude lepší ho hodit do ohně. Pak ho dám do své torny, abych ho mohl přece jen později znovu prohlédnout.

"Triamosi, mě vzbuď na druhou hlídku. A něco pěkného mi na dobrou noc zabrnkej. A na rozloučení s Anathanem." S tím se znovu zahledím na starce a pohledem se s ním loučím. Pak už zalehnu a pomalu usnu.

Tech: Zítra odlítám do teplých krajin a přilítám zpět až 1.4., takže zatím šťastnou hru, udělejte toho co nejvíc, ať se pak nepřečtenejma stránkama louskám celej den a hlavně mě nezabijte. ;-)

Mlčky pozoruji loučení a přemlouvání Anathana. Co mě zajímá více je Triamosova loutna. Asi si představuji jak hoří...

Když slyším, že Anathan chce odejít, znovu otevřu oči a pomalu se posadím. Sleduji, jak se loučí s ostatními a pak vstanu, abych mu také podal svou ruku. Tvář mám bledou a hlas nevýrazný: "Nedivím, že spěcháte pryč, Anathane," říkám pomalu, "být uzavřen ve vězení tak dlouho se jistě podepíše na každém a vaše touha opustit toto místo jistě musí být velká. Přesto však bychom jistě uvítali i dál vaši pomoc. Také věřím, že by se s vámi jistě rád seznámil moudrý muž, kterého pravidelně navštěvujeme. Bydlí kousek odsud a je také obeznámen s existencí takovýchto portálu. Jsem si jist, že společně s ním bychom mohli dospět k rozumnému závěru, co bychom měli dál udělat." Pokynutím hlavy směrem k hrozivě tmavému ústí do jeskyně naznačím, co mám na mysli.
"Velice by mně potěšilo kdyby jste nás tedy ještě neopouštěl a věřím, že utlumení nebezpečí skrývající se v Gorkishově doupěti stojí za špetku vašeho času. Zvažte to ještě. "

Unaveně pokývám hlavou. "Ano, také ti děkujeme. Měj se hezky Anathane."
Pak se již jen stočím u ohně s vaky kolem sebe a pokouším usnout.
"K ránu mě někdo klidně vzbuďte na hlídku."

Zbohom dobrý muž.Nech vaše kroky srážia piesne Bohov.POostavím sa aby som sa mu uklonil držiac svoju lutnu na prsiach.
KEď sa vyrovnám nahodím na tvár rovnako úprimný úsmev:
Bez vás by sme von nikdy nevyšli.Vďaka aj vám.A na prípadné stretnutie sa budem len tešiť.
Načo sa mu pozriem do očí a naznačím ďalšiu úklonu hlavou

Když Brens sundá koženou helmici, kterou jste našli v podzemí a podobnou si vzal i Pjotr, starý Anathan přikládá své dlaně na uši bledého bojovníka. Brens se i přes svoji náhlou hluchotu tváří nepřístupně, přesto nechává starce, aby ho prohlédl.
Anathan přivírá své soví oči a chvíli se soustředí. Pak, bez náznaku toho, jestli něco zjistil, naznačuje Brensovi posunky rukou, aby si odpočinul a zkusil se prospat. Ráno snad bude lépe...

"Už vám nemohu více pomoci." otočí se Anathan na ty, kteří ještě neusnuli, i když většina z Vás už tahá víčka. Pobyt v temném podzemí byl namáhavý.
"Děkuji vám za pomoc. Nebýt vás, kdo ví, jak dlouho bych tam dole byl ještě uzamčen. Nikdy vám to nezapomenu. Nyní už musím jít dál." Anathan se loučí a připravuje k odchodu. Přepadá Vás smutek. Ten starý muž je tak zvláštní. Poblíž něj se cítíte tak v bezpečí, svým přívětivým úsměvem Vám dodává sílu a naději, jeho blízkost Vás naplňuje jakousi euforií. A teď odchází...

"Přeji vám štěstí, pevné zdraví a sílu na vašich dalších cestách. Řiďte se svým srdcem, ale nezapomínejte také na zdravý úsudek! A kdo ví, možná se opět setkáme..." usmívá se na Vás tím svým dobrotivým úsměvem, s takovou upřímností, kterou jste doposud snad nikdy nezažili. Jeho velké soví oči září do tmy jako strážní majáky.

Šokován děním okolo sebe ani nehlesnu. V panické hrůze ze sebe aundáván nátepník, co jsem měl připnutý na pravé paži, chvíli na něj překvapeně zírám a nevědouce co s ním, pustím ho na zem. Vidina hluchoty či slepoty se mi vůbec nelíbí, zítra ráno ho zabalím do pláště a donesui ho tak bezpečně i k mudrci.
Chvíli dumám co dál, pak se přiblížím k ohýnku a posadím se nedaleko Pjotra. Spát nemohu, ale na hlídku bych se nedovedl soustředit. Mé myšlenky poletují kdesi ve stratosféře, tam kde poletují bohové. Nepostřehl bych ani svého sokola. Snad kdyby mi sedl nyní na rameno, pak bych se velice polekal.
Když bard zahaleká do ticha noci něco o své loutně, zabručím si nerudně něco nesrozumitelného. Slova kamsi unikají, význam ovšem zůstává stejný - jen hrábni do těch strun a přiložím tou tvojí loutnou na oheň, či něco takového. Fantazie mých druhů je jistě pestrá.

Vravím že budem strážiť.Musím si naladiť lutnu.Poviem smerom k Žabikuchovi ale pritom už vyťahujem spomínaný nástroj a na artefakty v mojom batohu nemyslím

"Tak ten to tedy rychle zatáhl." konstatuji spíše pro sebe. "Dobrou Pjotře."
Když vidím, jak Pjotr uléhá ke spánku. Uvědomím si, jak jsem také unavený.
"Rozdělíme si hlídky? Nebo nebudeme hlídat vůbec?" ptám se ostatních.

Pomalu dožvýkám několik soust a pak se ještě chvíli ohřívám u ohně. Do rozhovoru nezasahuji, ale pak se neubráním zívnutí. Pomalu vstanu a přesunu se trochu dál od ohně. Ulehnu do trávy a zabalím se do pláště. Věci získané v jeskyni společně s batohem nechám ležet na dosah ruky a ještě zamumlám: "Dobrou, ..." pak zavřu oči.

"Měli byste se všemi předměty, které jste v Gorkishově podzemí nalezli, zacházet velmi opatrně!" varuje Anathan, zatímco přistupuje k Brensovi a posunky rukou mu naznačuje, že ho chce prohlédnout, aby si tak sundal svoji helmu.
"Nejlepší by bylo, kdybyste ty věci zničili, aby nemohly nikomu více ubližovat. Je to ale samozřejmě vaše rozhodnutí."

"Hmm, to zní logicky." a nahřívám se dále u ohně.
"Až se vrátíme do vesnice tak by jsme měli raději hned navštívit učitele ve věži, aby se na ty věci podíval. Třeba nám o nich něco zajímavého řekne."
Pak si raději začnu z ruky sundavat nátepník a uklidím ho do malého vaku...

"Myslím si že možná jo, odpovídám na Žabikuchovu otázku, i když nebyla směřována na mě - toho jsem si ale asi nevšim, protože si lačně nahřívám zkřehlé ruce na ohněm. "Gorkish ty věci dělal pro svoji nemrtvou armádu, takže ho nějaké věci co se týká funkčnosti nemuseli zajímat. Zatím se ale nestalo nic hrozného, takže bych zatím ty věci nevyhazoval."