Kráter (120 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

"Myslíš, že to má něco společného s věcmi z podzemí?" dívám se na Ariona.
"Já jich taky pár mám."

Přistoupím k Brensovi a dle úsudku otatních na něj zakřičím: "Brensi, máš u sebe něco z toho podzemí? Odhoď to!"

Ještě chvíli trochu zmateně koukám z obličeje na obličej.

"Křičte!!! To slyším!!!" řvu na ty, co na mě mluví, nebo si myslím, že mluví na mě.

"Se mnou nic...snad?" odpoví Rudi a úzkostlivě si prohmatá tělo, jestli je vše na svém místě. "Ne...se mnou nic není. Proč? S vaším přítelem něco je. Asi ohluchl." ukazuje na Brense.

Najednou si přestanu ohřívat ruce nad ohněm a promnu si oči. Poklepu několikrát hlavou, vstanu a rozhlížím se kolem.
"Já zase vidím barevně!" vyhrknu šťastně a dál se rozhlížím, jako bych tomu nechtěl ani věřit.
Pak můj pohled padne na Rudiho. "Co se stalo Rudi?"

"Pan Triamos má pravdu!" přikyvuje starý Anathan. "Zoufalý Gorkish byl velký experimentátor. Jeho výtvory mohou být značně nestabilní a mohou mít nepředvídatelné účinky!"

"Váš společník má potíže se zrakem a nyní se zřejmě stalo něco se sluchem zde pana Brense. Musí existovat nějaké pojítko..." Anathan se zamyšlený mračí nad těmito okolnostmi a škrábe se přitom na zátylku.

Rudi překvapeně vytřeštil oči. Vyděšeně se rozhlíží kolem, možná v obavě, jestli se poblíž neobjevila nějaká další ohavná stvůra. "Co...co se stalo? Co se děje?"

Udiveně se podívám na Brense.
"To je opravdu divné. Já nevidím barvy a najednou ty neslyšíš."
"Hned, jak se vrátím do vesnice zajdeme za učencem. Třeba nám pomůže, Brensi."

Už je to tady zase. Nikdy nebudu mít chvíli klidu. Znuděně se podívám na Brense a čekám co se bude dít, zatím se k ničemu nevyjadřuji.

Usedám stranou, dál od ohně. Poslouchám ostatní a přitom se snažím skrze koruny stromů prohlédnout na noční oblohu.

Když Brens hlasitě vykřikne, trhnu sebou a překvapeně hledím na válečníka v červeném plášti.

Hodím pár kusov dreva čo som nazbieral vedľa ohniska nech trocha uschne a posadím sa vedľa.Brensov výkrik ma vytrhne zo zamysleného pozerania do plameňov a jeho slová o hluchote a vidím Arionovu nechápavosť:
Ak nepočuje neodpovie ti.Načo si zahrajem ruky a skúsim pohýbať prstami:Skúste poodkladať všetky veci po gorkishovi čo sme tam našli.Písal tam ako ioch vyrobil ale ako ich nestihol vyskúšať.Možno majú vedľajšie účinky nie?Mágia je nebezpečná hračka.Poviem zamyslene svoj názor a siaham po mojej lutne:
Asi si zoberiem prvú hliadku..Moje zlatíčko potrebuje naladiť.

Když uslyším Brense vykřiknout, prudce sebou trhnu a otočím se na něj. "Brensi....?" Zeptám se spíš do tmy. Pokud neslyší, asi těžko mi odpoví. S obavy se rozhlím, co se děje. Nějaká kleba?

"V každém případě pro vás bude nejlepší, když už se tam nikdy nebude vracet! A to platí i pro všechny jiné zvědavce, kteří by byli snad tak bláhoví a chtěli tam pokoušet své štěstí."

--------------------------------------------

Po těchto Anathanových slovech zvednu hlavu a začnu zmateně koukat po ostatních. Pozoruji ostatní, jak spolu mluví, ale...

"Co...? Co se...?? Co se to...?!" mumlám si stále hlasitěji až zakřičím: "...děje!!!" To byl pravděpodobně můj první výkřik, za tu dobu, co jsem se přidal k družině.

Zmateně se rozhlížím okolo sebe, až mi náhle dojde, co se mohlo stát. "Já neslyším," pronesu nejklidnějším hlasem, jakého jsem v tu chvíli schopen.

Vracím Pjortovi jeho plášť a taktéž přisedám k ohni. "Do rána bysme měli rozdělit hlídky a hned za svítání vyrazit do vesnice. Spánek a teplé jídlo potřebujeme, myslim že všichni, jako sůl." Podívám se po všech a uvědomím si, že jednomu člověku možná ta zima chybět bude - Pandemonixovi. Byl asi dlouho u ledu, pomyslím si.

Pomalu vstanu a unaveně přistoupím k Trornovi: "Dovolíš? Vezmi zi zpět svůj plášť. Věřím, že už jej nebudeš potřebovat." Převezmu plášť, zabalím se do něj a jdu si přisednout k ohništi: "Skvělý nápad, teplo je to, co potřebujem," Chválím polohlasně své společníky. Natáhnu zkřehlé ruce směrem k životodárnému teplu a chvíli si je ohřívám.
"Mám strašný hlad," řeknu ještě a začnu rozbalovat batoh, abych se dostal k jídlu. Když se mi to podaří, zakousnu se do sucharů a pomalu žvýkám s pohledem upřeným do ohně.

"Snad máš pravdu Anathane."
Když vidím, že oheň už hoří tak se k němu jdu ohřát. Spokojeně si nad plameny zahřívám ruce.

Přinesu pár náručí dřeva a pak připravím ohniště a rozdělám oheň. "Konečně teplo, pořádné teplo..." A začnu si hřát dlaně, stále se ale dívaje na vchod jeskyně. Zatím to nejsou vzpomínky, ale reálna současnost, blízké setkání se smrtí. Dualar. Ještě dlouho mě všechny ty příšery vyskakující od nikud budou strašit ve spaní....

Arion, Triamos a Haldir zatím začínají sbírat v blízkém okolí, kam dosvítí Trornova lucerna, dříví na oheň.

"Zvláštní..." Anathan pokyvuje hlavou a ještě chvilku si prohlíží Žabikuchovi oči. "Zdají se v pořádku. Nevidím žádné poranění. Možná to bylo způsobeno samotným místem Gorkishova sídla. Nyní, když jste pryč, je možné, že se vám vidění brzy zlepší. Je mi líto, ale v této chvíli nejsem schopný zjistit více. Věřím ale, že budete mít oči v pořádku." stařík tiskne Žabikuchovi rameno, snažíc se mu dodat naději.

"Myslím, že jsem tam nic neznámého nepil a ani nebyl poraněn zvířetem." odpovídám Anathanovi.
"Snad jen, když jsem koukal do té klíčové dírky tak mi vnikl prach do očí."