Kráter (121 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Ještě jednou se podívám ke vchodu do jeskyně a pak se porozhlédnu, jestli uvidím nějaké vhodné dřevo na podpal. Pokud ano, začnu ho sbírat.

Tiše poslouchám ostatní, občas se rozhlédnu po okolním lese zahaleném tmou.
"Šli jsme to dobré tři hodiny. Po tmě by nám cesta zřejmě trvala ještě více. Asi bude skutečně lepší zde přenocovat." přikyvuji na návrhy přečkat noc zde.

"Příčiny mohou být různé..." Anathan přechází k Žabikuchovi a naznačuje mu, aby co nejvíce otevřel oči. Prohlíží si zorničky, které se ale nezdají býti nějak změněné nebo zakalené.
"Než jste otevřeli mé vězení, nestřetli jste se s nějakým zvláštním zvířetem? Nebo nezaútočil na vás nějaký druh hada, který by vás zasáhl?" Anathan se snaží najít nějaké vodítko. "Také jste mohl něco vypít nebo sníst. Chutnal jste tam dole něco? Něco se vám dostalo do očí?"

"Navíc stále vidím jen černobíle tak se bojím jestli bych vůbec cestu v noci zvládl."
"Anathane, nevíš proč se mi tak náhle zhoršil zrak?"

"Teplíčko u ohně nebo pachtění se v noci přes les? Já bych se taky utábořil." Přidám se k Žabikuchovi, ale dál obezřetně sleduji ústí jeskyně.

"No, nevím jestli je rozumné jít v noci do vesnice." říkám s plnou pusou studeného jídla. "Přeci jen to je velký kus cesty a je tma. Ještě by jsme mohli někde zabloudit."
"Hospoda nám neuteče. Raději bych zašel kousek od téhle jeskyně a tam rozdělal oheň. Chvilku by jsme si odpočinuli a ohřáli..."

"Výjjimečně souhlasim s Rudim. Měli bysme se co nejdříve vydat do vesnice, nemůžu se dočkat až se vyspim a pořádně najim teplýho jídla." Říkám s mírně pozavřenými očmi. Asi už sním o hospodě.

"Snad tady nechcete zůstat?" vytřeští Rudi oči.

Ale v prvom rade by sme mali nazbierať drevo!Poviem veselšie a energickejším hlasom.
Nielen že sme skrehnutý,ale je aj noc a všetko naše jedlo je studené ako poznamenal tu bystrý a všímavý majster kúziel a tajomných vied Trorn.Ukážem na dotyčného barbara pričom si potešene uvedomím že sa mi vracia krv do prstov rovnako ako aj cit.Cítim totiž silné mravenčenie.
Tak kto ide so mnou?

Pomalu, stále pozorujíce portál, kdy se sám uzavře, vyjdu také ven z jeskyně a nadechnu se konečně čerstvého vzduchu. I přes pohled na mtvého Chronose už neodolám, vytáhnu porci jídla a pustím se do ní, sedaje na zem.

"Zavalit? To by chtělo tlupu trestanců nebo nějakou velkou petelici odpálit uvnitř." Přidám se po Anathanových slovech. "Ale měli bysme tady pohřbít Chronose. Ať končeně najde klid."

"Na co ještě čekáte?" ptá se stále ustrašený Rudi, i když je vidět, že návrat zpět na povrch a teplejší vzduch mu pomohly trochu pookřát.
"Měli bychom odsud co nejdřív vypadnout. Daleko odsud! Pryč, než se tady zase objeví nějaká strašná příšera..." Rudy se bázlivě podívá k tmavému ústí jeskyně, v jejíž útrobách je ukryt portál a cesta do Gorkishova sídla.

"Pokud byste měli dost sil, nejlepší by bylo zavalit tuto jeskyni a navždy tak pohřbít portál, který vede do Gorkishova sídla. Pak by se od tamtud ven jistě již nic nedostalo." radí Anathan.
"V každém případě pro vás bude nejlepší, když už se tam nikdy nebude vracet! A to platí i pro všechny jiné zvědavce, kteří by byli snad tak bláhoví a chtěli tam pokoušet své štěstí."

"Pokud za těmi posledními dveřmi a nebo někde, kde nás nenapadlo hledat, nezůstal další klíč. A navíc jsem tam nechal tu ruku..."

Starý Anathan se rozhlíží svýma sovíma očima po okolní krajině zakryté tmou.
Vidí skutečně jako sova?
Spokojeně nasává čerstvý vzduch, naslouchá zvukům nočního života zdejšího lesa.

"Vy jste tu bránu neotevřeli. To nešťastný Gorkish. Myslím si, že portál během chvíle sám zmizí. Vše, co může být tam dole, tak zůstane navždy uzamknuté."

Vystoupím z magického portálu jako poslední a společně s ostatními pozoruji zelenou krásu a nevinnost tohoto světa. Ostrý kontrast tepla a chladu mně přinutí k hlasitému kýchnutí a pak ještě jednomu. Vytáhnu kapesník a začnu do něj hlasitě smrkat. Pak schovám kapesník a unaveně se opřu o strom. Pozoruji své druhy a přemýšlím co naše cesta podivným portálem změnila. A můj pohled skončí u nehybného těla, které jsme přinesli sebou zpět jako připomínku, toho co jsme tam zažili a co jsme ztratili.

Unaveně se posadím zády ke stromu a opřu hlavu o drsnou kůru. Mohou opravdu ty stvůry proniknout skrz otevřený portál až sem? Pohledem zabloudím k tomu, co jsme naší cestou získali. Ano, on nám bude určitě schopen na tu otázku odpovědět:
"Anathane," mluvím pomalu a unaveně jej pozoruji, "Skutečně jsme teď otevřeli bránu těm stvůrám z druhé strany sem?"

Do tohoto okamžiku jsem si asi neuvědomoval skrytou krásu okolního prostředí. Volnost. Čerstvý vzduch. Příjemně chladné, ale ne mrazivé ovzduší. Tohoto luxusu už si chvíli užívám, než portálem projdou i ostatní.

"Ne, měli bychom portál zavřít a zničit," pronesu svým sípavým hlasem a kouknu

Unaven taktéž padám k zemi. Připadá mě, že už nemám ani sílu cokolí říkat nebo dělat. Hlad mě ale donutí vyndat z vaku nějaké jídlo, do kterého se s chutí zakousnu. Po chvíli však zklamaně přicházím na to, že jídlo je studené. Hodně studené. "Chci něco těplýho. Musíme do vesnice."

Byl bych si nyní odpřísáhl, že do žádného dalšího zatraceného portálu už nevlezu, ale jak se říká - nikdy neříkej nikdy. Přesto je mi nějak podivně těžko při pomyšlení, jakou hrůzu vlastně mám za sebou, kdo z nás tam mohl zůstat další - třeba, že jsem to mohl být i já.
Unaven se svalím na zem a hledíc skrz větve stromů na zatemnělou noční oblohu, plním své plíce čerstvým kyslíkem. Únava zmohla mě zmohla a lákavá vidina vína, pečeně a měkké postele mě okrádá o myšlenky na cokoli jiného.

"Konečně venku. Už jsem si začínal myslet, že tam umrzneme." celým tělem mi projede zimniční třas.
Vylezu ven z jeskyně na svěží vzduch. S úsměvem na tváři si sedám k nejbližšímu stromu a spokojeně se o něj opřu. Na chvilku zavřu oči a zhluboka dýchám. Rukama si promasíruji obličej.
Po chvilce zase otevřu oči a zadívám se do korun stromů.
Pak zašátrám ve vaku a se slovy "Mám strašný hlad." vyndám jídlo a začnu jíst.

Radostně se nadechnu čerstvého vzduchu, vsechny obavy ze mě spadnou. Pak se ale otočím zpět k potálu a sleduji, jestli zůtává dál otevřený. "Nerad bych, aby z něho vyběhla nějaká příšera a potulovala se tady po kraji."