Kráter (58 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

"Nenapovídej a nezasahuj do soutěže Trorne."

Když vidím, jak Trorn zase začne máchat rukama a něco si mumlat, tak se raději přesunu do bezpečné vzdálenosti.
Člověk nikdy neví kdy se něco zvrtne a to čarodějovo kouzlo by mě mohlo přinejmenším rozcuchat.

Koukám co se to kolem mě děje a přemýšlím, zda je možný, aby někdo byl tak hloupý. Nakonec si neodpoustím utrousit poznámku směrem k barbarovi: "Páro, nebudeme dělat oheň jak na čarodejnice. To cos přines, je dobrý možná tak na sezení. Nevěřícně sleduji obrovský kámen, který táhne.
"Radši zkusím taky něco ulovit." Znuděně prohlásím a začnu, v přesně daných pohybech, rukou kreslit do vzduchu ornamenty a mumlat pro vás neznámá slova.

"Vždyť soutěžíte a já dohlížím na to aby jsi ty nebo Ulrich nepodváděli." odpovím ležérně barbarovi. "Měl bys přidat nebo prohraješ." zasměji se.

Balvan nesu s patřičnou pompou. Po očku pozoruji, jestli se dívá Tora, nyní jistě dokáže ocenit mé kvality. Když vidím Žabikucha jak se válí pod stromem, zastavím se nad ním a okamžik přemýšlím, že bych mu předal své břímš, nakonec ale jen zafučím něco jako: "Co takhle sehnat nějaké dřevo, lenochu?"
A nesu svou kořist dál.

Kudůk Ulrich a barbar Parophis se rozběhli do stran pro kamení na ohniště při svém neobvyklém zápolení. Zatímco maličký kudůk se vrací s několika kameny v dlani, barbar táhne na hřbetu obří balvan, jako kdyby někde odtrhl kus skály. Napnuté svaly pulzují po celém těle při každém těžkém došlapu.

Spokojeně si sednu do trávy, opřu se o strom a sleduji, barbarův závod.

"Tak dobrá když jinak nedáte..." trochu se usměji, ale tak aby to nemohl vidět. A tak začnu sbírat kameny velikosti mé dlaně a nosit je k ohništi.

Na malého kudůka několik okamžiků jen nevěřícně zírám. Na tváři nedávám znát, kolik jsem toho pochytil z jeho rychlé řeči, ale v každém případě nevypadám moc pobaveně.

"Tak víš co?" Řeknu a nadechnu se k delšímu proslovu. Pak vydechnu a zkrátím to:

"Uděláme to tvoje sportovní klání. Schválně, kdo přinese více kamenů na ohniště. "

Pak si kudůka podezřívavě přeměřím a dodám: "Budu tě jedním očkem sledovat a když se mi bude zdát, že nemáš chuť soutěžit, tak bychom si mohli udělat pečínku dřív než přijde Aero a třeba mu pak nabídnout. Určitě by ho to potěšilo, nemyslíš?"

Nečekám na odpověď a závod odstartuju.

"Tři, dva, jedna ... jedem."

A vydám se sbírat šutry.

"Nebo...nebo..." hledám slova. Rozhlížím se nervózně kolem sebe a pak sputím "Pane barbare ne ja na to prostě nemám, jste silnější rychlejší, pravděpodobně bych vás nedokázal přeprat, ostatně to ani není má parketa, ovšem kdyby jste si chtěl dát třeba partičku šach, nebo jiného podobného sportu budu vám plně k dispozici. Víte vždycky mě udivovalo kde barbaři berou takové svalstvo jako vy? Víte zkoušel jsem to, ale přirozeně to dopadlo katastrofou, prostě mi to nešlo, cvičil jsem představte si asi 2 minuty, ale prostě nic na mě nebylo vidět, kdežto na vás to svalstvo jenom hraje. Tak mě napadá co jste s nimi asi schopen zvednout, vsadím zlaták, že nezvednete támhleten kámen..." a ukážu na největší šutr co je v okolí.

"Nebo co?!!" Odpovím okamžitě a udělám další krok vpřed. Pak se ušklíbnu a dodám:

"Trpajzlíku..."

"Připadám ti jako trpaslík ty hlavo skopová? Zapiš si to za uši, jsem kudůk jménem Ulrich a být tebou ta si nedovoluji nebo..." zde se zaseknu a začnu se pomalu rozhlížet jestli mi někdo pomůže.

Zastavím se a z výšky se zadívám na Ulricha: "Hmmm, jak asi chutná trpasličí maso, ... " Řeknu trochu zasněně, "asi bude dost tvrdé a houževnaté," pokračuju poněkud nespokojeně a stále si Ulricha ze všech stran prohlížím.
"Možná, že hraničář přinese něco lepší," konstatuji nakonec, "a to by jsme už měli mít hotové ohniště, nemyslíš trpajzlíku?"

Když na mě skoro ta vobluda sáhne padnu na pozadí a až se to tam nachvíli zapráší. Do tváře mi padne můj klobouček a z nosu mi spadnou brejličky. Ale ihned se zase vzchopím, narovnám si klobouk a pošoupnu si brejličky. Pak se na něj znovu podívám a udělám dva kroky od Žabikuchy a rozhlédnu se kolem sebe a začnu si hledat místo, nebo někoho, kde bych se mohl schovat před tím pomatencem.

Pohledem sleduji prchajícího Ulricha a dokonce udělám dva kroky směrem k Žabikuchovi. Podívám se Žabikuchovi do tváře a světácky začnu vysvětlovat:
"Na tom nic není, prostě si vyhlédneš kořist." Očima zabloudím někam za Žabikucha jako kdybych se snažil zahlédnout kudůka.
"Chvíli ji pozoruješ, sleduješ ji až k jejímu úkrytu." Udělám krok stranou, aby měl lepší výhled.
"A pak, když si myslí, že je v bezpečí, tak zaútočíš!" Dramaticky zvýším hlas a udělám náhlý pohyb kupředu, jako kdybych se chtěl vrhnout po hlavě na Ulricha.

"Myslím, že si můžeme zatím udělat pohodlí, než se vrátí pan Aer Thano. Třeba nám přinese něco čerstvého k jídlu."
Snažím se pohodlně usadit mezi několik kamenů vyčnívajících ze země.

Stáhnu hlavu mezi ramena, když po mě ta hloupá gorila podívá a raději se půjdu schovat za Žabikucha. Nevím co se teď bude dít.

"Já o lovu vůbec nic nevím. Nechal bych to raději na zkušených. Ve městě jsem nikdy nehladověl. Tam jsem si byl schopný jídlo obstarat kdykoliv."

"Ten zas utekl, ani nic neřek," utrousím rozmrzele směrem k Žabikuchovi ohledně hraničáře. Štrachám ve svém vaku a představa další várky topinek mně zjevně moc neláká.

"Možná by jsme taky mohli vyrazit, ... " poškrábu se prackou na hlavě. Hladovým pohledem spražím Ulricha a zlomyslně dodám: "Na lov."

"Tak si myslím, že bych měl začít šetřit s jídlem." říkám ostatním, když jednou po jídle začnu prohlížet stav svého proviantu.
"Thano, ty bys nezvládl ulovit nějakou to kozu?"

"Mňam....kdyby se mi to podařilo..." ovšem čím méně lidí mezi mnou a tím barbarem mě docela znervóznuje a tak se bojím si i vyčistit své brejličky, které pádem trochu utrpěli, protože už nedrží tak jako předtím.