Kráter (61 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

To je zaujímavý príbeh..Ale tie slová čo sme našli v listinách..je to tak smutný príbeh..Jeho priatzelia,s ktorými cestoval umierali jeden po druhom,až zostal sám.predstavte si,žeby ste sa ocitli v rovnakej situácii ako on.Predstavte si,ako cestou v neznámom prostredí jeden po druhom umierame,až zostanete len vy sami..Cítim sa strašne..
Prehovorím prikšrteným hlasom,utriem si slzy z očí a potiahnem nosom načo začnem na lutnu vybrnkávať tklivú melódiu bez slov len tak aby som robil niečo rukami.Celú dobu pritom pozerám na oblohu a na okolité kopce.
A sem tam popoťahujem nosom.

"A..." vykřiknu radostně, "..už jsem si vzpomněl. Je to taková stará legenda." povídám rozvážným hlasem, jak se snažím rozpomenout. "Kdysi dávno, když ještě země Trojspolku nebyly ve společné alianci, tak údajně jeden alabornský kníže pozval družinu trpaslíků z Bouřných hor, aby se pokusili dolovat v Mlžných Hřbetech. Sliboval si velké bohatství a smluvil s trpaslíky obchodní dohodu. Ti na toto přistoupili, však zmiňte se před nimi o zlatě a máte napůl vyhráno, navíc kníže jim poskytl veškerou podporu. Trpaslíci se tak vydali do hor, aby odvedli svoji práci. Zde se pak příběh ale rozchází. Podle některých ani mistři horníci jako jsou trpaslíci neuspěli a Mlžné Hřbety se jim staly osudnými. Ovšem jsou i názory, že se jim podařilo v horách cosi nalézt. Někdo popisuje velké poklady, jiní nevyčerpatelnou zlatou žílu nebo tajemné vzácné kovy. Trpaslíci se o ně nechtěli dělit, tak jak bylo smluveno, a zametli za sebou cesty. Zrazený kníže se je pokoušel najít, ale nikdy se mu to nepovedlo." dovyprávím příběh. "Ano, tak se to prý kdysi stalo. Traduje se, že od těch dob, když Alaborňana někdo podvede nebo nedodrží úmluvu, tak o zrádci mluví, že se zahrabal jako trpaslík."

V odpověď Žabikuchovi jen něco nesrozumitelně zavrčím, chvíli se vrtím a pak už jen nehybně ležím a poslouchám co říkají ostatní.

Ještě než si stihne drsný barbar lehnout odpovím mu na jeho otázky.
"Na lov Velekota opravdu jít nechci. Určitě ani není dobrej k jídlu."

"A co bych chtěl dělat? Pokusil bych se najít nějakou civilizaci abychom zjistili kde se přesně nacházíme. Pak by se vidělo co dál."

"Ulrichu, vždyť už s námi jdeš." dodám přátelsky.

Chvíli si pohrávám s myšlenkou tomu tupcovi zač je toho loket, ale nakonec si to rozmyslím. A rozhlédnu se po ostatních "Teda poud by to bylo možné, tak bych šel s vámi.."

"Ty taky nechceš jít na lov velekota?" Říkám a dívám se na Žabikucha. Zklamání v mé tváři se ještě více prohloubilo a na čele se mi objevila vráska potlačované zlosti.
"A co tu jako chceš dělat?! Lozit po skalách tady s trpajzlíkem? A nebo se muchlovat s Torou jako Trorn?"

Naštvaně se otočím k ostatním zády a poodejdu kousek od ohně. Pak se zastavím a řeknu chladněji: "Du spát, vzbuďte mně na hlídku."

Pak z torny vytáhnu plášť, zabalím se na do něj a pod hlavu si dám tornu.

"Už ho netrap Páro. Myslím, že nikdo z nás se do takového hazardu, jako ochočit neznámé zvíře pouštět nebude. Obzvlášť když to zvíře má být tak nebezpečné. Určitě ho nebudeme chtít ani zabít kvůli jídlu, když zatím máme své a rozhodně se bude dát ulovit nějaké vhodnější méně nebezpečné zvíře."
Povím rázně Párovi.

"Aero, kde jsi na té mapě viděl ten křížek? Žádného jsem si nevšiml."

Schoulím svou malou hlavičku mezi ramena a podívám se na barbara téměř s prosíkem. "pane Barbare, moc dobře víte, že bych sám nepřežil v horách ani den, ale kdybych byl ve společnosti někoho tak.." *velkého a tupého*"..silného a mocného jako vy, by se mi jistě dostalo ochrany, naoplátku za to bych vám mohl pomoci s některými věcmi, které sice jistě výborně ovládáte, ale byli by vám jistě ku prospěchu.." lišácky, ale mírně se zazubím a pohlédnu vzhuru do škaredého obličeje

Když vidím jak se Ulrich děsí, tak mám o to větší radost. Představa, že bych vlastnil stvoření, které takto působí na jiné mně nadchne. Na druhou stranu přístup kudůka mi příliš nepomáhá, nechce nic říct.
"Takže ty nechceš jít na lov velekotů?" Ptám se ho a na tváři se mi objeví zklamání.
"A kam teda půjdeš?"

"To vím." odpovím starci.
"Mohli to být jen trpasličí obchodníci. Škoda, že nejde vyčíst víc z těch papírů."
Vyndám z rance jídlo a začnu večeřet.

Kudůk Ulrich se ustrašeně přikrčil, když vedle něj usedl rozložitý barbar. Parophisovo přátelské poplácání málem převalilo kudůka na zem.
"Ech.." zajíknul se, "..chytat..hmmn..velekota?" třeští oči na barbara. "Už jsem vám řekl všechno co vím. Lepší je velekota vůbec nepotkat, natož se zajímat, kde žije a jak žije. Jsou velcí a mají zatraceně velké tlamy a obrovské tlapy s drápama jako nože! Už jsem říkal, že jsem ho spatřil jen jednou, na dálku, když chytnul kozu. Jedním máchnutím ji skoro rozsekl vejpůl!" znovu suše polkne, zřejmě vyděšen při této vzpomínce.

Sedím zamyšleně a mnu si svůj šedivějící vous.
"Trpaslíci jdou, pane Žabikuchu, vždy tam, kde je zlato a drahé kamení. Myslím, že to by vás mohlo zajímat.." usměji se na našeho zručného společníka s bradkou. "Ale nerozumím tomu, co hledali zde, v Mlžných Hřbetech? Tak daleko od svých rodných míst. Už mnohokrát se lidé pokoušeli o dolování v těchto horách, ale jsou prostě příliš nelítostné. Všechny takové pokusy skončily nezdarem, pokud vím."

Po prohlédnutí listin se usadím k ohni a dívám se do šlehajících plamenů. "Rozdělíme si ty hlídky, já si vemu s Torou," říkám a dál hledím do ohně.

Když vidím, že kudůk mlčí, tak pokračuji v rozhovoru:
"Vím, že jsi jen malej trpajzlík, takže jsi asi nikdy nebyl na lovu velekotů, že?"
Dívám se chvíli na něho, jako kdybych čekal odpověď, ale když otevře ústa a pokusí se něco říct, tak pokračuju:
"No tak právě jsi se stal členem výpravy, která se na takový lov vydá." Poplácám ho spokojeně po rameni.

"A teď mi pěkně vyklop co o nich všechno víš. Kde žijou, kolik mají samice mladých, kdy se páří a tak..."

Jestli nikdo jiný nechce, tak to vezmu k sobě. Odhodit něco můžeme kdykoliv, říkám a pozvednu k Žabikuchovi ruku.

Možná se setkáme s tím, komu byly listiny určeny a budeme je moci předat. Nebo s někým, kdo poslal tu výpravu na cestu a dozví, se, že poslové zahynuli ještě před doručením.

Chvilku nechápavě koukám na odcházejícího barbara. Pak jen zakroutím hlavou nad barbarovým názorem.
"Taky bych řekl, že to byl trpaslík."

"Chcete si to někdo nechat?" nabídnu listiny s pouzdrem.

Se zájmem si prohlížím nalezenou mapu a zápisky.
"Zdá se, že ten nešťastný poutník tam pod jehličnany byl z rodu trpaslíků. Možná jste si všimli, že kostra byla menší, ale kosti nezvykle silné. I jméno Gormil je typické pro tento národ. Trpaslíci obývají hlavně jihozápad Kráteru, v Bouřných a Hromových horách. Zvláštní, že putovali tak daleko. Co hledali v Mlžných Hřbetech?" přemýšlím a upřeně hledím do tmavnoucí oblohy.

Poslouchám jak Žabikuch čte a pak zakroutím hlavou: "Teda jako nic moc." Říkám zklamaně, "sem myslel, že tam bude něco víc. Asi to znamená, že nemáme jíst zdejší horské kozy, jinak dostaneme bolení břicha a umřem z toho."

Pak se rozhlédnu kolem a když vidím Ulricha, zamířím přímo k němu. Posadím se vedle něj a přátelsky ho poplácám po rameni. Zlověstně se zašklebím a řeknu: "Tak tady seš, ... Konečně si můžeme v klidu promluvit."

"Nic zvláštního Páro. Osobně mi to moc neříká."
Pak začnu nahlas číst celou zprávu.

"Tak co se tam píše?" Ptám se znovu netrpělivě a dívám se střídavě na Žabikucha a na Aera.