Kráter (59 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Hraničář Aer Thano je zřejmě zběhlý v lovu. Bez řečí zkontroluje své šípy, přes záda přehodí luk, ještě se letmo rozhlédne po okolí a pak již tichými kroky zmizí za nejbližším skalním výchozem.
Při cestě kolem vás občas proběhl zajíc, a několikrát jste v dáli zahlédli i skupinky horských koz.

Snad bude mít hraničář svůj den. Čerstvá pečeně přijde vhod... pomyslíte si.

Putujete hornatým terénem, vaše cesta je každou další ušlou mílí více a více strmější. Jehličnaté lesy Sosnových skal řídnou až zcela vymizí a vy tak můžete poznat, že jste kraj Sosnových skal již definitivně opustili.

Urazili jste dalších pět dnů, již tak namáhavá cesta minula naštěstí zatím bez příhod.
Barbar Parophis si při obědě opéká své oblíbené topinky a kousky sušeného masa. I ostatní pojídají své zásoby. Když kontrolujete své torny a vaky, uvědomujete si nastávající vážnost situace, neboť cestovní potraviny nezadržitelně ubývají.

Když všichni dosnídají a sbalíte své věci, hraničář ještě uhasí a uklidí oheň.
Znovu se dobře rozhlédne po okolí, zkontroluje nalezenou mapku a pak již ukáže směr, kudy se vydat.

Vyrážíte směrem k mohutným Mlžným Hřbetům, za sebou necháváte tábořiště u Sosnových skal.

"Moje řeč," říkám nadšeně a poplácám Trorna po zádech.

"Hmm, ukažte mapu," prohlásím a trochu hrubě vemu mapu tomu, kdo ji právě drží. "Mno, teď nám opravdu nic moc nezbývá, takže jdem najít ten Žabikuchův ztracený poklad."
Poté si dobalím věci a jsem připraven vyrazit.

Napiji se dalšího doušku vína a sleduji ostatní, jak se vyjádří k plánu další cesty.

"Pfff," vyprsknu zbytek topinky Aerovi na oblečení, "nemusíme na nic čekat a sbalení sme na to tata." Říkám a rozpřahuji se přitom prackou.

"Tak šup, vstáváme, ..." budím ty co ještě leží nehybně na zemi. "Den je krátký a máme ještě hodně cesty před sebou."

Při snídani sedím dále od ohně než ostatní, jak už si mohli někteří všimnout, vyhledávám raději chladnější prostředí, a popíjím víno z menšího plecháčku.
Občas protáhnu své kostnaté tělo, které vždy nechutně zapraská. Až to vypadá, že kdybych šklobrtnul a upadl na zem, rozlámal bych se a sesypal na malou hromádku.

"To nezní jako špatný nápad, pane Aer Thano." přikývnu hraničářovi. "Měli jsme za úkol projít portálem, zjistit kam vede a pak se vrátit zpět do Vísky. Teď, když víme, že jsme na úpatí Mlžných Hřbetů, je náš úkol vlastně splněn, už se jen vrátit. Čas nás zřejmě netlačí. Do Vísky to je na týdny, možná měsíce cesty, a to ještě musíme buď překonat hory nebo moře, abychom se dostali zpět do císařství. Jestli chceme to místo prozkoumat, máme nyní asi nejlepší příležitost."

Řekl bych, že je to asi dobrá možnost pro další cestu, odpovím Párovi.
Ale já nevedu naši skupinu. Myslím, že ostatní dosnídají, sbalí si věci a spolu všichni se poradíme.

První noc, po delší době mimo bezpečí stěn hostince, minula bez příhod. Horší je to se vstáváním. Postele ve Vísce vás navykly měkkému spaní. Když vás za svítání vzbudí slunce, drnové polštáře vám připadají tvrdé jako kámen a údy máte ztuhlé a bolavé.
Jakmile spolykáte doušky horkého čaje, který k vašemu udivení připravil hřmotný Parophis, situace vám připadá hned přijatelnější. Ráno prožité v pokrývce pod širým nebem má bezprostřední působivost, jakou nezažijete snad v žádném pohodlném sídle.

Chvíli sedím tiše a křoupu svou ranní topinku. Chtělo by to ještě vejce a slaninu. Když si představím tu vůni, tak se raději zkusím zaměřit na něco jiné.

Přistoupím k Aerovi a zahledím se do mapy, kterou si prohlíží. Kousnu do topinky, takže pořádně zakřupe a s plnou pusou zahuhlám: "Takše sceš jít k tomu kšíšku co Žabikuch šíkal še je tam zakopanej poklad?"

"Tak se nekřeň a dej to sem, já to tedy ochutnám." Opatrně beru od Páry talířek s čajem. Nejdřív k němu přičichnu a pak trochu dvakrát usrknu.
"No. Nevím, nevím. Teplé víno je lepší." Pak pošlu talířek dál...

Zaškaredím se na Žabikucha a odfrknu: "Nechceš, tak nepij."
Opatrně usrknu čaje, abych se nespálil a k tomu zakousnu svoji topinku.

Ráno, když se probudím, mlčky začnu snídat. Kvůli zimě v těchto horách se moc dobře vyspat nedá, takže po ránu jsem mrzutý víc než normálně.

Chvíli nahlížím do kotlíku, ale listy míhající se ve vařicí vodě nepoznávám.

Koukám na tu mapku, odpovím Párovi, ale myslím to pro všechny, kdo jsou vzhůru. Podle potoka jsme asi v těchto místech, ukazuji do mapky, ale nedokážu z toho, co je na mapě, odhadnout vzdálenosti. Takže to místo označené křížkem je někam tímto směrem.
Mávnu rukou a dodám: Jenom nevím, jak je to daleko.

Mezitím se ke mně dostal Párův talířek s trochou jeho čaje, tak jsem opatrně ochutnal. Potom jsem vložil mapku zpět do pouzdra, pouzdro uložil do kapsy na torně.

S neskrývanými pochybami se dívám na Páry výtvor.
"Je to určitě pitné? Neměli by se tam ty lístky vařit trochu déle?"

"Dík," řeknu, "čaj vařím nejlepší široko daleko," říkám s úšklebkem.
"Hlavně protože široko daleko nikdo jiný čaj nevaří." Upřesňuju když čekám až voda začne vařit. Pak nasypu do vody pár zelených listů a naberu z kotlíku trochu obarvené horké vody do otlučeného cínového taléřku. Začnu s vodou točit v talíři a foukat, aby se ochladila a pokynu ostatním, ať také vyzkouší můj výtvor.

Opékám barbarovi jeho chleba nad ohněm a čekám až přinese kotlík s vodou. Když ho donese a bezpečně ukotví tak mu se slovy "Za to hlídání snídaně mám u tebe pár loků toho tvého čaje." předám jeho snídani.
"Snad se bude dát pít." dodám ještě.

"Zdá se, že někomu přeci jen ano..." pošeptám si pro sebe, aby mě barbar neslyšel a nandám si klobouček, který mi shodil.

Po cestě pro vodu mávnu zlehka kotlíkem směrem k Urlichově hlavě a s kyselým ušklebkem komentuju výsledek (ať už jakýkoli): "Jedna výchovná nikdy nikomu neuškodila."