Kráter (62 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Vrátím se zpět do tábora, nic neříkajíc. Na Aerovu otázku nereaguji, buď jsem ji neslyšel, nebo reagoat nechci a zadumaně si taktéž prohlédnu mapu.

Když jsem si všimnul Trorna, jak znepokojen sleduje okolí, znovu jsem zkusil rozhlédnout se do dálky, nakolik to slábnoucí světlo dovolí, ale nevidím nic zvláštního.
Donesené větvě jsem přihodil k hromadě u hlavního ohniště, několik kroků směrem k potoku poodešel a narovnám se, tentokrát oči naopak přivřené. Pomalu se otáčím dokola a potom ještě jednou. Snažím se vnímat hlas přírody, ale zatím jsem nedokázal rozpoznat žádnou hrozbu, jen něco jako vzdálený neklid.

Trorne, oslovím ho vracejíc se k ohni, mohl by Mermyr obhlédnout naše okolí?
Když Trorn ve svém soustředění hned neodpoví, přejdu k Žabikuchovi a začnu prohlížet listinu s mapou.

Vůdce karavany, s kterou jsem se dostal do této končiny, mi ukazoval hrubou mapu. Její část se trochu podobala tomuhle.
Skály, Sosnovské skály, jestli se dobře pamatuji. A ty hory, to by byly Mlžné hřbety. Tady jak je ten křížek.
Je do té mapy dokreslen dodatečně. Něco připomíná nebo ukazuje nějaké místo. Důležité pro toho, kdo křížek nakreslil nebo pro někoho, kdo tu mapu měl dostat.

Tak nějak koukám kolem, sebe a nějak zvlášt na sebe neupozornuji, ono by se mi také nemuselo vyplatit. Jenom sem tam pokývám, či zavrtím hlavou, to je vše jsem v téhle situaci dělat. Navíc nač se namáhat, když vše za mě mohou vyřešit moudřejší.

"Co se tam píše?" Ptám se a postávám nad Žabikuchem držící papíry.

Vrátili jste se zatím k ohništi a posedali do trávy nebo na cestovní deky, každý dle své libosti a možností.
Jenom zádumčivý Trorn zůstal zatím v pozadí a v tichosti se rozhlíží po okolí.

Žabikuch otočil kovový tubus a vysypal jeho obsah. Kromě několika listin vypadl psací brk a malá lahvička, která kdysi obsahovala zřejmě inkoust, nyní již pouze ztvrdlý a seschlý zbytek.

Opatrně rozmotáváte listiny. Na jedné je vykreslena mapa, na dalších různé zápisky, zřejmě deník. Písmo je však již mnohdy vybledlé, občas je papír zahnědlý nebo zcela vyleptaný. Co lze přečíst, je psáno v obecné řeči základním písmem, jen občas se vyskytují mírné odlišnosti ve způsobu zápisu některých písmen.
Daří se vám přečíst tyto části:
..z Dálavy míříme k horám...postupujeme podél zdejších lesů, které jsou příhodné pro získání potravin a vody...Mlžné Hřbety se vytrvale přibližují...zahajujeme náročný výstup, hory jsou nelítostné...Gormil si stále stěžuje na bolesti břicha, zřejmě už nevydrží tolik korbelů piva...horské kozy, opečené s majoránkou a česnekem, jsou vítané zpestření jídelníčku...Gormil odešel do síní věčnosti, pohřbili jsme jeho tělo...když se srazí dvě bouře, je lepší být daleko nebo hluboko...síly ubývají, musíme však vytrvat, naše poslání je důležité...sestupujeme níže, zkusíme najít jinou cestu...pokračuji sám, zanechávám za sebou další smuteční mohylu, dalšího přítele...bolesti jsou sužující, musím vytrvat...

Něco se mi tu evidentně nelíbí, protože se začínám dívat po okolí a zaposlouchávám se do okolních zvuků - snažím se zachytit jakékoli ptačí zazpívání nebo soví zahoukání. Jakýkoli zvířecí zvuk.

Jestli to byla otrava nebo nemoc, tak z těch kostí se to už poznat nedá.
Ale pro jistotu budeme Páru i Žabikucha pozorovat, jestli nemají třeba choleru, s lehkým pousmáním odpovídám na Triamosovy otázky.

Umrznutím umřít mohl. Třeba vyčerpaný usnul a ve spánku zmrzl.
Jenže na jaře se napřed proberou velká zvířata, nějaké mouchy až dlouho po nich. Možná v těchto místech je zvěře málo a než ho nějaký dravec našel, tak ho mouchy a mravenci obrali až na ty kosti.
S těmi slovy se zvedám a jako ostatní odcházím k našemu ohni. Sem tam ještě seberu několik silnějších větví, aby byla větší zásoba pro oheň.

Právě když už se také konečně doploužím skrze jehličnaté stromky a kleč k místu, kde barbar objevil jakousi kostru, Žabikuch zrovna zkoumá nějaký kovový válec, načež se začne vracet zpět k ohništi.

Zvědavě si jen letmo prohlédnu kostru a vracím se zpět za Žabikuchem.

Podívám se na kostru a pak za odcházejícím Žabikuchem. Ležel tu už docela dlouho a asi tu ještě pěkně dlouho zůstane, ... jestli jej někdo nezahrabe.

Pokrčím rameny a jdu k ohništi.

Když přehlédnu obsah tubusu podívám se na ostatní zvědavce.
"Zlato, šperky ani uzené maso tam není." usměji se.
"Je tu jen brk na psaní a nějaké stočené listiny. Pojďme k ohni. Prohlédneme si je tam."
Zavíčkuji tubus a přejdu zpět k ohni. Pohodlně se usadím, otevřu tubus a opatrně vyklepu jeho obsah.

Žabikuch si válec prohlíží ze všech stran, několikrát opatrně zlehka poklepe ukazováčkem na různá místa po celé délce tubusu.

Když po něm hmátne ramenatý barbar Parophis, Žabikuch hbitě uskočí, zazubí se na něj, a sejme víčko na jedné straně. Tubus míří od sebe mezi stromy, snad na radu hraničáře Aer Thana.
Když se nic nestalo, nevylétl žádný kouř ani otrávená šipka, Žabikuch skloní válec k sobě a zvědavě nahlíží dovnitř.

To ničemu nevadí, že jsi příspěvek napsal do dvou částí. Někdy to může být naopak i lepší pro přehled, že postava provádí postupně více úkonů.

Načo sa otočím na Žabikucha:
A ten valec by som neotváral..On to bol asi posol keď preliezal hory v zime a tamten valec bude plný listín.Najprv pozri či to nemá nejaké značky na sebe.Väčšiu cenu to bude mať neotvorené a zapečatené.
Pozerám sa na ostatných a ako na mňa pozerajú:
No čo nio..Správny bard niekedy robí aj heralda na bojisku a posla medzi šľachtou.

-------------
Sorry že tak na dva ale spomenul som si na to až po chvíli že sopm to chcel napísať.

Už neodolám a keď sú pri tom mŕtvom všetci tak prídem aj ja.Tak ešte začujem Aerové slová o kostiach a opýtam sa nevinne:
Nemohol byť otrávený?Alebo naozaj umrieť na nejakú nemoc?A pozriem na ostatných s nevinným a nasprostastým výrazom:
Nemôžeme to dostať aj mi?
Načo od nich pohľad odtrhnem a začnem sa nahlas smiať.Po chvíli sa na nich znova úpozriem ale nanajvýš pobavene:
Sme v horách..Ten chudák skrátka asi zamrzol a preto ho zvieratá nezožrali.A keď prišiel odmäk tak ho ako prvé našli muchy no a to potom už žiaden dravec žrať nebude.Tak sa na to vykašlite a poďte k ohňu aby ste tiež nezamrzli..A ak vám to spraví radosť možno by sme tie kosti mali zahrabať.

"Nechte těch nesmyslů, je to jen pouzdro," řeknu poněkud lehkovážně a netrpělivě, když si vyslechnu hraničáře a jeho historku o kostech a domluví.

"Ukaž, otevřu to." Natáhnu ruku a pokusím se vzít si od Žabikucha válec zpět, abych jej otevřel.

Tady se dá ještě rozpoznat nějaká zlomenina, ale je srostlá, ukazuji na kostru. A tady další a tady, taky srostlé. To všechno jsou rány, které utrpěl někdy dříve a zahojily se.
Podle polohy kostí nezemřel v nějaké křeči jako od bolesti. Vypadá, jako by jen usnul a už se neprobudil.
Větvičkou v ruce znovu ukazuji na kosti.
Nezdá se, že by ho zasáhla nějaká žíravin a nebo oheň. To zčernání je od času, ty kosti jsou opravdu staré. Hádám, že tu leží už několik roků. Jak mohla kostra vydržet celou tu dobu nepoškozená od zvěře, to je mi zatím záhadou.

Když zahlédnu Žabikucha, jak prohlíží válec, spíše jen pro jistotu mu připomenu:
Až budeš to víko zkoušet otevírat, tak nezapomeň namířit válec pryč od nás.

Netrpělivě se mračím, ruce položené na svém těžkém kyji a stojím nad Žabikuchem. Přešlapuju z nohy na nohu.

"Jo, jo taky to vidím. Zřejmě budou uvnitř nějaké listiny. Nejdřív to prohlídnu a pak otevřu."
Začnu si důkladně válec prohlížet.

"Hele, tady je nějaký tentonoc," ukazuji Žabikuchovi víčko na konci válce, "a třeba to tím pude odevřít. Vevnitř něco je." Dodám.

Mezi stromy zatím dorazili i kudůci Ulrich a Arion.

Drobný Ulrich si s vykulenýma očima prohlíží kostru usazenou v kleči.
"Och, u všech svatých, už tady musí být dlouho. Někdo ho zabil?"