Příběhy z cest (4 strany zpět) | Herna - Aragorn.cz

,,To mi nemusíš říkat dvakrát." zamumlám si pro sebe trochu posměšnĕ a rozběhnu se k východu.
Běžela bych i rychleji, no to bahno mi to jen tak lehce nedovolí. Ztěžka pokladám jednu nohu před druhou a společně s El se náhlíme k východu.
Pořád jako kdyby cítím ten hnusnej slizkej jazyk jak se mi otírá o tělo. Fuj. . .

El vyskočila tak rychle, jak jen to šlo. Bahno nepřirozeně řídne a uvolňuje hnilobný puch. Kamna se naklonila, jedna stěna spadla, uhlíky zasyčely, oheň vyhasl. Strop se snížil. Chalupa se potápí do bažiny.
El blýskla dýkami a obě zabodla do jazyku až u kořene, jistá si tím, že stvůra ji s jazykem venku nemůže kousnout, nechce-li si ho ukousnout. Pak se zaklonila a vší silou potáhla k sobě. Rozťala jazyk podél dvěma dlouhými řezy. Mimík pustil Tanyu a reflexně stáhl dvojnásobně rozeklaný jazyk zpět do huby. El vrhla jednu dýku a minula oko jen o pár coulů. Trefila zub, dýka zazvonila, odrazila se a spadla do bahna.
„Do prdele...“ pokrčila rameny, chňapla Tanyu za ruku a vleče ji k východu. „Padáme ocuď! Rychle!“

Dýkou jsem sekla po tvorovi a zaměřovala se na jeho dlouhý a hnusný jazyk.
,,El!" zakřičela jsem na ní. Začínala jsem propadat panice. Co když je tohle můj konec? To přece nemůže být. Nebo snad ano?

Dýku jsem zabodla do jazyku kterej byl obtočenej kolem mého pasu a snažila jsem alespoň trochu povolit jeho sevření.

Z huby mimíka se vymrštil dlouhý, tlustý fialový jazyk. Částečně Tanyu obtočil a hlavně se na ni přilepil. Je jasné, že v dalším kroku ji vtáhne rovnou mezi čelisti.

Okamžitě jsem se vrhla El na pomoc a u toho se má ruka automaticky natáhla po jílci mé dýky.
Jednou rukou jsem chytla El a tahala ji opět na nohy a tou druhou jsem se oháněla po tvorovy.

,,Vstávej, zdrháme. . ." křikla jsem po ní, no sama jsem jí bránila vlastním tělem a dále se oháněla proti stvůře, která po nás cvakala svými dlouhými zuby jako břitvi.

"JEN zlato?" podivila se EL, "ono existuje něco důležitějšího?" kroutila hlavou po cestě k truhle. Ale zřejmě jí něco z Tanyiných slov vrtalo hlavou, protože když už to vypadalo, že sáhne po víku, na poslední chvíli se zastavila. A to jí zachránilo ruku. Protože víko se prudce odklopilo a objevily se dvě řady ostrých zubů, které po El chňaply. Ucukla na poslední chvíli, ale při rychlém pohybu jí podjely nohy a spadla do bláta přímo před truhlu, která ve skutečnosti žádnou truhlou není. Je to živý tvor, který se jako truhla maskuje. Nad zubatou tlamou se otevřely čtyři oči.

,,Nech to bejt. Nestojí ti to za to." snažím se ji přemluvit, ale pustím ji. To by bylo kdybych už i tak dost špinavá spadla do toho svinstva.

,,Stejně tam zřejmě nic jiného jako zlato a lektvary nebude." řeknu ještě.
Lidé jsou celkem zvláštní. Pořád se honí za něčím co je pro ně nové a kolikrát ani nedbají na následky.

"Počkej! A co ta truhla?" snaží se El vysmeknout a tahá směrem k obrovské truhle.

,,Popros tu mrtvou čarodějku ať ti to vyčaruje." uchechtnu se.
,,Měli bychom odsud vypadnout dřív než nás to bláto vcucne jak tekutej písek." zabrblu si popod nos a znechuceně si prohlížím bahno co pomalu ale jistě pořád řídne.

Neohrabaně procupitám k El, bahno mi to jenom ztěžuje a chytnu ji za ruku.
,,Pojď. . . Musíme jít odsud okamžitě pryč." táhnu ji ke dveřím nejlépe jak mi to mé ještě trochu ztuhlé tělo a maglajs pod nohama dovolí.

"Chci teplý jídlo, studený pití, teplou koupel a čistou postel.“ El smetla zbývající lahvičky z prozkoumané police na zem a přesunula se k další. „Pak budu v pořádku. Ale to se v dohledné době nestane.“
Původně suchá hlína na zemi se rychle mění v bláto. Prohlubně se plní vodou, jakoby pramenila přímo z podlahy. „Co je to do prdele?“ zvedla El jednu nohu a prohlédla si řídké bahno, které jí teče z boty.

,,Jsi- už v ppořádku?" zeptám se jí, i když už vím jaká bude odpověď.
Postsvím se ze židle, no nohy se mi u toho jedna o druhou zašmodrchají a já skončím na zemi vedle bábinho těla.
,,Fuj. Smrdí jí z pu-pusy." ohrnu nad ní nos a začnu se znovu zvedat na nohy.

,,Měli bychom si od ní vzít nějaké jídlo." konečně moje první věta, kterou jsem řekla bez toho abych se zakoktala.
Postavím se na své třesoucí se nohy a okamžitě se nešikovně přidržím nejbližšího nábytku, kterej mám po ruce.
Luk mi pořád visí na zádech a já doufám, že není nějak poškozenej. Je vyroben z tvrdého dřeva, to ano, no stát se může cokoliv a důkazem toho je naše nynější situace.

,,My se prostě ani na půl dne nemůžme zaobejít bez potíží. Někdo se nás chce zřejmě zbavit." běduju a u toho se snažím pořádně rozhýbat v podobě rozcvičky.

El se doplazila ke zdi a s její pomocí se postavila. Hledí do poliček, přehrabuje lektvary, čte si nápisy, pokud tam jsou, shazuje je na zem, ruce se jí klepou, vypadá jako alkoholik, který nutně potřebuje svou dávku a nemůže najít flašku. Nakonec jeden vzala, zuby vytrhla zátku a obsah vypila.
„Tak to jsem potřebovala! Nakonec jsi nám k něčemu byla, ty stará čarodějnice!“ Odhodila prázdnou lahvičku, vytáhla svou největší dýku a uřízla bábě hlavu. Pak se ji pokusila narvat dvířky do kamen, ale jsou příliš malá. Tak odklopila desku, na které se vaří, hodila hlavu dovnitř tudy a narvala kamna dřevem, kolik se vešlo.
Tanya se mezitím rozhýbala. Je sice neohrabaná jako batole, ale chodit může.
El se přehrabuje v lektvarech a některé si cpe do kapes.

Co se to sakra děje? Postupně se mé tělo začíná vracet k sobě a já se ho snažím co nejvíce rozhýbat, jak jen to jde. Vůbec nerozumím situaci která zde nastala, nevím zda je špatně že všelijaká havěď vylézá ze svých úkrytú, nebo je to naopak dobře a ta čarodějka umírá. Každopádně bychom odsud měli opravdu vypadnout.

Pomalu natáhnu jednu ruku před sebe, pořád mi to jde ale celkem těžko, no nevzdávám se.

El ztratila v průběhu dne mnoho krve. Vstát z postele ji stálo spoustu energie a vůle. Leží na zemi a zhluboka dýchá. Tanya sedí za stolem a nemůže se hýbat. Baba tiše krvácí v jejím klíně.
„Ta hliněná podlaha je super,“ vydechla tiše El, „ani to nebylo slyšet, když jsem, ten čaj vylila pod stůl,“ usmívá se, navzdory svému stavu. „Ale je to sranda, co, jak si my dvě vedeme,“ přechází do tichého smíchu, „čím dál horší… bože to je situace – kdyby nás teď někdo svrchu viděl, podělal by se.“ El má slabý hlas, ale je veselá. „Můžeme to zvorat ještě víc? Co by se mohlo stát? Spadne nám chatrč na hlavu?“
Ze země začali vylézat červi. Po zdech se honí černí brouci. Ze škvír vylezly masařky, zmateně poletují po místnosti a do všeho naráží. Do plamene svíčky na stole vlétla můra a s praskotem shořela.
Úsměv z tváře El se rychle vytratil. Převrátila se na břicho a po čtyřech leze ke zdi, kde jsou police s flakónky.
Tanya cítí, že kouzlo, které ji znehybnilo, slábne.

Kdybych mohla, úlevou bych vydechla. Jenže to bylo pro mě pořád ještě moc náročné. Pomalu jsem procitala, jenže až příliš pomalu. Doufám že je po ní, ale to je asi nepravděpodobné. Bába jedna stará.

Pořád jsem se snažila rozhíbat své ztuhlé tělo a přimět ho k poslušnosti. Z půlky jsem nechápala co se děje a proč se tak děje, no ze slov té čarodějky mě mrazilo v zádech. Měla pravdu a to v hodně věcích, jenže já nejsem člověk a né všichni lidé jsou stejní.
Jsou i tací, co mají srdce a duši, mají cítění druhých a rozumí jim.

Nevěděla jsem zda se El zhroutila na zem vplyvem kouzla, nebo byla ještě příliš vyčerpaná a její tělo to ještě nezvládlo. No jedno jsem věděla s jistotou, měli bychom odsud vypadnout. Babčina krev ně pálila v očích a v puse jsem cítila její železitou chuť. Nevzdávala jsem se a urputně jsem se snažila zbavit se toho kouzla.

Tanya se snažila, až jí na čele vyvstal pot. Nakonec se jí opravdu podařilo pohnout očima a prstem. Babu to rozesmálo. „Zaber děvče! Ještě pár pohybů očima a prstem a je po mně!“ Přistoupila k Tanye s lžící v ruce. „Jak jste směšní vy slaboučcí smrtelníci. Slabí, ale nadutí. Myslíte si, že svět je váš, přitom jste hloupí, až to bolí. Taková arogance od někoho, koho zabiju dřevěnou lžičkou. Jak vás nenávidím,“ přechází bába postupně ze smíchu do stravující zlosti, „jste blbí jak špalek, kdybyste se nemnožili jak králíci, dávno byste vymřeli. To je jediný, čemu rozumíte – množení. Jak špína, jak sněť!“ Mávla lžící, „aspoň mám pořád co jíst.“ Zamířila na oko a než se lžíce stihla zanořit pod bulbus, aby ho vydloubla – jako stín, jako duch, jako anděl pomsty vynořila se za jejími zády El a podřízla jí krk. Tanyu zalil gejzír horké krve. Během tří vteřin ztratila baba vědomí a padla jí do klína. „Já ti dám čajíček...“ vydechla El a zhroutila se na podlahu.

Sakra! Já věděla že něco je špatně. Měla jsem si dávat větší pozor a být opatrnější. Co mám teď dělat? Na nic nemůžu přijít, protože se nemůžu ani jen hnout. Nemůžu jí nic říct a ona se mi chystá vydloubnout oko! Nebo El. . .

Tohle je celý špatně. Všechno je špatně. El spí jak zabitá, já se nemůžu hnout a nějaká stará čarodějka chce jedné z nás sníst oko. Ze všech sil které mi zůstali jsem se snažila pohnout, alespoň nějaký malý dobrý výsledek. Snažila jsem se přesvědčit samu sebe že to dokážu a že to kouzlo zlomím. Strašně moc jsem chtěla pohnout prstem, nebo očima.

Babčin úsměv se změnil v kyselý škleb. „Tak ty nechceš pít můj čajíček?“ procedila a doplnila to nějakým komplikovaným výrazem, který zněl, jako když se zadře soukolí. Možná na to Tanya chtěla něco říct, možná chtěla něco udělat, ale nešlo to. Její svaly se změnily v ocel právě v té poloze, v jaké zrovna byly. Ničím nešlo pohnout, ani očima. Viděla a slyšela pořád dobře. „Jindy bych ti možná prodala lektvar na potrat, nebo nápoj lásky, nebo nejdřív nápoj lásky a pak lektvar na potrat,“ zasmála se baba a zní to, jako když se sype suť, „ale zrovna mám prázdnou spižírnu, víš,“ řehtá se dál a v krku jí bublají hleny. Pak najednou praštila do stolu a prudce se postavila, „konec srandy! Čas na předkrm.“ Odněkud z těch svých hadrů vytasila dřevěnou lžíci, „očičko, pěkně teplé, udělá mému starému žaludku dobře.“

,,Není to nic vážného, jenom nás napadla tlupa orků. Podařilo se nám je zničit, avšak má přítelkině nevyvázla bez zranění." na chvíli se odmlčím a zahledím se na čaj. Opatrně jej vezmu do rukou a znovu si jej prohlížím. Pak jej opět položím na stůl a podívám se na stařenku.

Ten čaj raději pít nebudu a ani nevím proč. Pořád jí tak úplně nevěřím. A má nedůvěřivost má pádní důvod. Možná to někdy trochu přeháním, ale nerada dělám chyby. Proto si dávám pozor s kým mluvím a jak s ním mluvím.

"To nestojí za řeč. Voda a bylinky z lesa, jaképak pohoštění?
Žiju tady v chaloupce. Kdo potřebuje, ten si mě najde. Na mně nic není, stará bába kořenářka. Ale vy vypadáte vprostřed běhu. Co se vám stalo?"
Čaj mezitím chladne.