Byla asi jediná na koho to nepůsobila. Působila celou dobu klidně, s úsměvem, povídala si s pacienty a tvářila se, jako by o nic nešlo. Taky od ní jediné nešly negativní emoce, ale spíše klidně a rozvážné.

Rozloučila se s ostatními a s klidem zamířili zpátky do tábora. Vnímala emoce spolužáků, ale nenechala se jimi ovlivňovat a očividně jí to nekazilo náladu. Spíše bylo poznat, že se na něco soustředí a čím bylo větší šero, tím byla pozornější.
U večeře pak bylo ticho a tak ho nakonec rozlomila.
"Není potřeba řešit, zdali jim nejde pomoci více, nebo tam zůstat a tak. Mamka i jiní léčitele mi vždycky říkali, že první a hlavní pravidlo všech léčitelů je neohrozit sebe. Ať už fyzicky či emočně. Může to znít sobecky, ale když ohrozíš sebe, tak už nikomu nepomůžeš. A to, že lidé uvidí, že s nimi soucítíš také ničemu nepomáhá, věř mi" řekne jí s klidem a pousměje se na ní.
"Ti lidé chtějí slyšet, že to bude dobré, chtějí vědět jak na tom skutečně jsou, ale nechtějí, aby je někdo litoval... S úsměvem je to lepší, dodáš jim optimismus pro boj s nemocí. Tělo umí část věcí řešit samo, je potřeba ty lidi v tom ovšem podporovat" utrousí a pokrčí s klidem rameny a zase si prohlédne oblohu.

Konečně se vrací Elisa a vysvětlí jim co a jak. Je mi trochu smutno, když je tu musíme takhle nechávat, ale aspoň vím, že o ně bude postaráno. Zůstala bych klidně celou noc a dávala na ně pozor, ale třeba s tou hygienou bych jim bohužel nijak pomoci nemohla.

Sama už se nic nového nedozvím, ale to je jedno. "Určitě se ještě uvidíme.. Zatím dobrou noc". Popřeji jim všem s milým úsměvem a můžeme vyrazit za Ferinovou. Cestou do tábora si říkám, jak dlouho tady takové počasí bývá. Že zpět na škole takhle asi nikdy nebylo.

Kaši i čaj docela uvítám, už sem si začala říkat, že bych něco zakousla. Všem popřeji dobrou chuť a sama se do jídla pustím. Je však jasně vidět, jak to co jsme dělali na všechny zapůsobilo. Nikdy sem je neviděla tak skleslé. Chtěla bych říct něco povzbudivého, ale bohužel mně zrovna nic nenapadá.

Takže nakonec asi jen uklidím své nádobí a půjdu si lehnout. Co jiného teď dělat?

Naneštěstí nikdo nic dalšího neviděl ani neslyšel a tak se už nic zajímavého nedozvěděli.

Nikdo už nic zvláštního nepotřeboval a tak se s nimi postupně rozloučili a vyšli ven, kde na ně čeká vozka a Ferinová.
Prázdné nádoby od jídla a čaje dali na vůz a mohou vyrazit zpět do tábora.

Cestou už se začíná pomalu smrákat a tak i teplota klesá a je to takové... podzimně smutné, ale aspoň neprší.

V táboře je pak pro ně připravená teplá večeře - nějaká sladká kaše a horký čaj.

Kluci i Justýna s Panenkou jsou nějací zamlklí a přes pouto jde vycítit, že na ně asi zapůsobilo to, jak tam ti lidé leželi bezmocní.

Postarala se o vše co bylo potřeba, společně s ostatními doplnili vodu a čaj a poté šla k třídní zjistit co a jak. Vrátila se o chvíli později a lehce se pousmála.

"Za hodinu se tu ještě zastaví večerní služba dospělých, která vám pomůže s hygienou a připraví vás na noc. Řekněte jim, aby vám doplnili ještě další polena. Třeba vám tu pak vydrží trochu tepla až do rána" navrhne poklidně a nepřestává mít dobrou náladu a je až s podivem, že vyzařuje navenek pozitivní emoce, což obvykle nedělá a skrývá je. Ostatní však přes poutu žádné výrazné výkyvy nesdílí.
"Ptala jsem se třídní a zvířata prý převezli na společné místo, aby bylo snadnější se o ně starat a nebylo k tomu potřeba tolik lidí. Jakmile se vyléčíte, vrátí vám je nazpátky" řekne jim ještě další informaci a naposledy se optá, zdali ještě něco nepotřebují.

Počká až Anna dostane odpovědi na své otázky a poté zabalí léčitelskou brašničku a mohou vyrazit za třídní či do dalšího domu, kde budou potřeba...

Sem opravdu ráda, že těm lidem můžeme aspoň nějak pomoci. Trpět takovou nemocí si nikdo nezaslouží. Už dříve sem pomáhala třeba u nás v nemocnici, ale tohle je jiné. Kdokoliv kdo na ně seslal tu nemoc, si zaslouží jen to nejhorší! Přála bych mu, aby si to sám zažil..

Pořád si nejsem jistá zda to někdo udělal úmyslně a nebo je to nemoc kterou zkrátka roznášejí netopýři. Ale i na to snad přijdeme!

Pomohu Elise připravit ten čaj a obecně ji nechávám aby se starala o to nejdůležitější. Vypadá, že jí to opravdu jde. Já se tedy zatím zadívám na toho čeledína a poslouchám co říká o té nemoci. Takže to v téhle oblasti začalo v tom městě? To se nakazili hromadně? Spíše bych řekla, že se do města dostal někdo kdo tam žije, ale byl pryč a když se vrátil, tak už byl nemocný.

Bylo by nejlepší pokusit se najít někoho z těch co se nakazili jako první, to bychom se dozvěděli určitě nějaké užitečnější informace. "A neslyšeli jste ještě před tím nějaké zvěsti? Jako jestli se někde něco nešeptalo.. Třeba že někomu dělali problémy netopýři". Zkusím se ještě zeptat.

Vše je to nějaké podezřelé, ale já nic nezmůžu. Takže se ještě zeptám zda bych pro někoho z nich mohla něco udělat a pak se případně vrátím za svými spolužáky, čekaje co budeme muset dělat dál.

Všechno to odsýpá. Našli nějaké další nádoby do kterých jim nalili čaj a když ten došel tak i vodu.

Nakrmili je a Roland zapálil a nachystal oheň tak, aby hořel co nejdéle.

http://www.taborprodospele.estranky.cz/img/picture/13/ohen-lenichu.jpg

"Vím, že to není stoprocentní, ale nic lepšího asi nevymyslím," komentoval to Roland.

Klidně pak někoho přestěhovali blíž k tomu ohni tak, aby se o něj mohl nějak starat.

A mezitím vyprávěl čeledín, jak přišel do města, kde to vypadalo, že jsou všichni nějací nemocní, ale ještě normálně fungovali. A za několik dnů mu pak bylo zle a už to jelo docela rychle.

Elisa mezitím venku našla Ferinovou a ta jí řekla, že tak za hodinu tudy projíždět dnešní poslední směna, která pomůže lidem s hygienou a pomůže je připravit na noc. Pokud se ptala i na zvířata, tak ta tady nejsou. Zvířat se ta nemoc nedotkla, ale všechny byla převezena na jedno místo, kde bude jednodušší se o ně postarat. Až tady budou všichni v pořádku, tak zvířata vrátí.

"Chápu, opravdu nám to ulehčí práci" přikývne na to, že je nanosili do jedné místnosti a pousmála se na něj.
"Dobře, můžeme se na zvířata poté dojít podívat, nebo se po nich optáme. Kde jste je měli? Až vás ošetřím, tak se půjdu po nich podívat" navrhne s klidem a začne rovnou u něj, když se s ním baví.

Postupně s Rolandem projdou všechny a snaží se je dát dohromady a obstarat všechny jejich potřeby. Když si všimne, že největší problém je pití a dochází jim, tak se podívá na holky.
"Kde tu máte kuchyni?" zeptá se pána domu s klidem a poté kývne na holky.
"Můžete se tam zkusit podívat po nějakých dalších nádobách na vodu, které bude snadné zvednout? Je zjevně problém, že mezi směnami dochází pití. Naplníme je alespoň čistou vodou" navrhne jim a nechá ostatní, aby našli něco vhodného na vodu.

"V klidu. Je zbytečné se rozčilovat, akorát vám to zhorší stav. A navíc za to skutečně nemohl. Chytili byste to tak jako tak. Do vesnice by to stejně někdo přinesl a nakazil by vás někdo jiný. To je vlastně jedno. Znamená to ovšem, že se nakazil první a tak by mohl být první na nohách a pak se o vás postarat" řekne s klidem k čeledínovi a pánovi domu a je zjevné, že nemá v plánu jejich dohady podporovat. Poté se otočila na čeledína a zase se pousmála.
"Tak vyprávěj Anně, co se stalo ve městě. Kde a jak si se nakazil a jak je to dlouho, co si tam byl a co si se vrátil. Pomůže nám to" řekne s klidem a nechá na Anně, aby zjistila podrobnosti. Vlastně byla za její otázku ráda. Najdou tak lidi, co na tom budou lépe dřív a ukáží jim co dělat.

"Oheň zvládneme udělat určitě i nanosit nějaké dřevo nebude problém. Otázkou je, kdo Vám bude přihazovat polena. Protože když jich teď dáme hodně dovnitř, tak uděláme velké teplo a pak se tu prudce ochladí" přizná smutně fakt a pak navrhne, zdali nechce někdo přesunout do blízkosti krbu, že by tam vždy jednou za delší čas něco přihodil, aby si udržovali teplo.

"Dojdu se optat jak to bude s další směnou a co se zvířaty" řekne klidně, když všechny ošetří a vydá se za Ferinovou ven, aby se optala na věci, co nevědí.

Muž na proud Elisiných otázek odpovídá pomalu: "Ano, všichni živí z tohoto statku jsme tady. Nanosili si nás sem, aby to měli jednodušší. A o zvířata se prý starat nemáme, ale docela by mě zajímalo, co se s nimi stalo..."

Elisa mezitím s Rolandem kontrolují všech šest lidí. Všichni jsou na tom stejně. Zdá se, že u nich ta choroba propukla ve stejný okamžik. Momentálně jsou v té fázi, ve které je jim nejhůř, ale když to ještě týden vydrží, tak se to začne velmi rychle zlepšovat. Nemůžou pro ně udělat nic jiného než je udržovat naživu.

Všichni jsou rádi, že je žáci nakrmí, ale víc než jídlo jim pomáhá to, že dostávají napít. Předchozí "směna" jim nachystala na dosah pití, ale většina z nich ho měla vypité, tak jsou za přinesený uvařený čaj docela vděční.

"Ale víme, přesně kdo to přitáh... chytili jsme to od čeledína, který to dotáhl z města. Támhle leží," odpověděl ten muž a ostatní z jeho slov poznali, že je to nejspíš pán domu.

"Ale já za to nemůžu," hájí se čeledín.

Ještě je poprosili, jestli by nemohli trochu zatopit, bojí se, aby tady v noci nebyla velká zima a jestli jim ještě přijde někdo pomoct s toaletou nebo jestli jim pomůžou žáci.

Bylo to zvláštní. Vejít takhle do cizího domu a nikde nevidět ani nohu. Skoro bych se až bála, tedy když bych tu byla sama, tak určitě. Pochybovala sem o tom zda tu vůbec někoho najdeme, nakonec se však dostáváme do místnosti kde je rovnou několik lidí.

Proboha.. Je to takhle všude? Vypadají opravdu hrozně. Šíleně zesláble. Divím se, že se stále drží a jsou všichni naživu.

Chtěla sem se na něco zeptat, ale v tu chvíli se dá do řeči Elisa. To co říká a na co se ptá je zcela smysluplné, takže tohle nechávám na ní. Přeci jen, ona se v takových věcech vyzná lépe. Nebýt té hrozby že nám dojde magie, tak bych možná používala tu léčivou energii, aby jim bylo lépe. Takhle si budeme muset vystačit s tím, co máme.

Spolu s ostatními tedy začnu ty lidi krmit a dávat jim napít. Je mi smutno když je takhle vidím, ale snažím se na sobě nedat nic znát, nerada bych jim nějak přitížila.

Jak dávám těm lidem jíst a pít, tak se pokusím najít někoho z nich, kdo vypadá, že je na tom aspoň o trošku lépe než ostatní. Nebo spíše že na tom není hůře než oni. Prostě někdo, s kým bych si mohla promluvit.

"Omlouvám se že otravuji, ale.. Jak k tomuhle přesně došlo?" Zeptám se. "Pokousal někoho z vás netopýr a pak se to rozšířilo? A nevšimli jste si něčeho zvláštního? Jako třeba když ta nemoc začínala. Nestalo se něco nezvyklého? Nebyl tady nějaký cizinec?"

"Dobrý podvečer" pozdraví opatrně a jde k muži, který s nimi mluvil. Tiše se na něj podívala a zkontrolovala stav i ostatních. Nevypadali dobře.
"Vrátí, jen chvíli trvá, nežli se zorganizuje pomoc a začne být nějak efektivní. Chvíli trvalo, nežli se do vaší blízkosti přestěhovala část naší školy" řekne mu klidně a pousměje se na něj.
"Teď se nemusíte bát, postaráme se o vás. Přivezli jsme jídlo a pití a překontrolujeme vám zdravotní stav. Léčit také umíme" utrousí s klidem a rovnou zavolá na Rolanda, zdali jí pomůže s ošetřováním a dá se do prohlédnutí ostatních.
"Všichni v domě jsou tady v místnosti?" optá se pro jistotu.
"Děti, služebné, zvířata nebo tak něco mimo místnost nemáte?" zeptá se pro ujištění, aby na někoho nezapomněli.

Během toho, co se ptala na dotazy se zároveň dala do práce a kontrolovala, ošetřovala, převazovala rány či dávala léky na utišení nebo opatrně čištila záněty. Na ostatních pak nechala jídlo a pití. Předpokládala, že ostatní si poradí a nějak se zorganizují sami a oni s Rolandem budou léčit. Přeci jen oba měli léčitelské znamení na ruce, tak mohli budit trochu důvěry.

Cesta probíhala bez zádrhelů. Dokonce se během ní i umoudřilo počasí a přestalo pršet. Naštěstí nepršelo tak moc, aby byla cesta rozmáčená.

Třídní čeká u vozu a čeká, jak se třídy rozchází do "svých" domů. S vozem totiž přijely tři třídy, ale jsou tady jenom dva dospělí. Ferinová - protože ta tu má jediná třídu prváků a kočí.

Vešly opatrně do domku a volají.

Z domku se ozývá nějaké chroptění. Opatrně a obezřetně tam zamířili.
Došli do místnosti, která byla dřív asi nějaké větší společenská místnost. Teď je změněná na nocležnu. Leží tu asi šest lidí. Jsou zesláblí tak, že se asi ani nedokážou zvednout.

"Tady.. tady jsme.." řekl jeden z mužů.
"Báli jsme se, že už se nikdo nevrátí," přiznal se a je jasné, že mu dělá mluvení problémy.

Jestli se ptali, tak jim sem nosí jídlo a hlavně pití tak 5 × denně. Kolem poledne jsou to dospělí, protože někteří potřebují pomoct na nočníky. Všichni jsou velice rádi a vděční. Protože když se o ně někdo těch pár týdnů postará, tak to přežijí.

Ferinové přikývne a tak nakonec část potřebných věcí vezme a část ne. Odmítala se tahat s moukou, nádobím a podobnými věcmi a tak je nechala u třídní a vše potřebné si vzala sebou.

Poté už pomáhala nakládat a urovnávat věci a do městečka kráčela mlčky a zahloubaná do sebe. Přesto bylo očividné, že celou cestu dává pozor a snaží se zapamatovat si výrazné body a věci po cestě, kdyby to k něčemu potřebovala. Také občasně kontrolovala oblohu a zjevně nad něčím přemýšlela...

Když jim pak třídní ukázala dům, tak přikývla a vydala se za ostatními do něj. Vlezla opatrně za Annou a byla připravená kdykoliv v případě potřeby zvednout štít. Opatrně procházela domem a koukala, zdali někde někoho nenajde.
"Dobrý den. Přinesli jsme jídlo a můžeme vás ošetřit" přidala se k Anně a doufala, že na ně někdo někde nezaútočí.

Na rozdíl od Elisy, já to nijak neřeším. Batoh si s sebou prostě beru a hotovo. Ví v jaké jsme situaci a tak by neměla věci podceňovat, ale to už je její starost.

Vyrazíme a já se cestou snažím dávat opravdu pozor. Né jen kvůli případným hrozbám, ale třeba i abych si zapamatovala okolí a poznala to tu, kdybychom náhodou někdy měli ještě podobnou cestu.. Do města dorazíme za chvíli a i přes to že sem věděla že tu budou nějací nemocní, tak mně to trochu překvapuje.

Kromě nás není nikde ani noha. Dokonce není třeba slyšet štěkat ani žádného psa. Atmosféra zde není příjemné, ale i tak se budu muset snažit soustředit.

Úkol máme jasně daný a tak tedy kouknu na ostatní a po chvilce váhání otevřu dveře. Vejdu dovnitř a začnu se zvědavě rozhlížet. "Haló? Je tady někdo?" Zavolám co nejvlídnějším hlasem. "Přišli jsme vám pomoct".

Ferinová se podívala na Elisu a pak odpověděla: "Jak už jsem říkala v táboře bude někdo zůstávat, ale nenechávala bych tady nic cenného. Pokud byste ale potřebovali tady něco takového nechat tak mi to dejte a já to schovám."

Když to dořešili, tak v kuchyni naložili nějaké kotle s polévkou a bedny s pečivem a vyráží.

Cesta trvala půl hodiny a na jejím konci je menší městečko. Déšť a sychravé počasí jenom přispívá k tomu, že to tady vypadá jako město duchů. Nikde nikdo a je tady i podivné ticho.
Ferinová začala organizovat práce. Každá třída dostala nějaký dům, kam se měli podívat a pokud tam bude někdo živý, tak ho měli nakrmit a napojit. Pokud by jim dokázali ještě nějak pomoct, tak měli zkusit i to.

"Toto je váš dům," řekla jejich třídě a ukázala na jeden větší dům.

"A máme si brát batohy? Bude někdo hlídat tábor a zůstane tu někdo?" zeptá se pro jistotu Ferinové, aby věděla, zdali to má tahat či ne. Nelíbila se jí varianta, že by mohla o něco přijít ani vidina toho, že to bude tahat tam a zpět.

Poté se už dojde obléknout, upraví si plášť a zamíří pomáhat do kuchyně. Ať už s batohem či bez něj. Tak jako tak má u sebe osobní věci a lékárničku, kdyby náhodou něco. Pomoc v kuchyni jí problém nedělala a tak tam zamířila bez řečí mezi prvními.

Zřejmě nejsem jediná, kdo si bude chtít před odchodem trochu odpočinout. Kdo ví kdy se zase vrátíme, mohlo by to být třeba až večer. A vzhledem k těm vidinám a tomu všemu kolem, se mi ta myšlenka příliš nelíbí.

Ani nevím jak, ale usnula sem. Budí mně až hlas Ferinové. Zívnu, posadím se na lůžko a promnu si oči. Tohle bude tedy den.. Nejsem si jistá zda by bylo moudré nechávat věci tady a tak si batoh beru s sebou. Sice to pod tím pláštěm bude vypadat jako bych měla hrb, ale to je mi jedno.

Počkám až budou připraveni i ostatní a můžeme vyrazit nakládat ten vůz. Jestli že bude takhle pršet i celou dobu co budeme v té vesnici, tak by to bylo docela na prd. Při tom úklidu by nám to určitě nijak nepomohlo, kdybychom měly být venku.

Až budeme mít hotovo, budu připravená vyrazit. Cestou se samozřejmě budu rozhlížet kolem a dávat pozor, abych třeba nezahlédla něco.. nezvyklého.

To počasí nikomu na náladě nepřidalo a tak všichni zalezli do stanu. Roland ještě přehodil přes to nanošené dřevo nějakou plachtu, aby nenamoklo a taky se schoval.

Někteří si četli, Roland si vyřezává a někteří si na chvíli i zdřímli.

"Vstávejte ospalci!" volá Ferinová, když je čas vyrazit. Nechala jim čas, aby se mohli posbírat. Dát si nepromokavé pláště, které sice vypadají nic moc, ale skutečně nepromoknou a udržují je v teple.

"Prosím běžte do kuchyně a pomozte naložit jídlo do vozu. Pak s tím vozem vyrazíme pěšky. Vím, že to v tomto počasí není moc příjemné, ale nejsme z cukru, že ne?" zeptala se a až všichni vstali, tak jde s nimi, aby jim pomohla nakládat vůz.

Dojedla jídlo a když se holky nabídly s tím, že umyjí nádobí, tak jim poděkovala a dala svou misku. S tím vytáhla zprávu z kapsy a cosi si četla. Dala se do odpovídání na druhou stranu papíru a poměrně rychle na to něco odepisovala. Když přišla třídní, tak jí jen poslouchala, přikývla na její instrukce a dál se neptala. Jakmile třídní odešla, tak dopsala zprávu, znovu na ní klepla ptáčkem, co nosila u sebe a celý papír prostě zmizel pryč.

Pak již nezbývalo nežli čekat a tak si připravila základní věci, lékárničku a nějaké ty psací potřeby a nežli vyrazili, tak se na chvíli natáhla, aby si odpočinula před cestou a trochu jí vytrávilo...

"Děkuju". Pronesu mile když se ostatní vrátí i s jídlem a hned se do toho pustím. Nevím kdo to vařil, ale povedlo se mu. Možná že bych i já sama mohla pomáhat v kuchyni, když bude někdy čas.

"Aby si pak někdo nemyslel, že jsi tak hladový, když tě uvidí samotného s hrncem". Odpovím s pousmáním Erikovi. "Ale ano, klidně můžeš". Vychutnávám si oběd a když skončíme, tak stejně jako ostatní předám své nádobí holkám. Ráda bych jim s tím pomohla, ale nemá smyl abychom tam byli tři. Přeci jen toho není tolik.

Snad holky moc nezmoknou. Já sama mám déšť ráda, je to příjemné když cítím jak mi po těle tečou kapky vody. Ale i tak, mohly by třeba nastydnout a to by tady nikomu nepomohlo. Pozdravím když se ukáže paní učitelka a poslouchám.

Takže přeci jen začneme něco dělat už dnes. Pomáhat nějakým lidem s úklidem a krmením, to nezní nějak obtížně, ale kdo ví co by se mohlo stát i při tak zdánlivě jednoduché činnosti.

Nevím zda bychom se na to nějak měli připravit, takže jen kouknu zda něco neudělají ostatní. Případně si lehnu na své lůžko a budu jen tak čekat.

Na Elisin dotaz jim Ferinová ještě ukázala, kde je tady pramen a dá se tam brát čistá voda a taky o kus dál, kde už je z pramínku potůček, kde se dá umýt a kde si taky budou umývat nádobí.

Přinesli si jídlo, tedy i pro Rolanda s Annou, kteří hlídali tábor.
Jídlo je dobré a je ho dost, takže se asi báli zbytečně.

"Příště vezmu nějaký hrnec a vezmu to pro všechny, bude to rychlejší. Co myslíte?" zeptal se Erik když si všichni posedali před stan na nějaké kusy klád a obědvají.

Po obědě šla Justýna s Panenkou umýt nádobí, ostatní na ně čekají a začalo drobně pršet.

Přišla za nimi Ferinová: "Sice to vypadá, že dneska bude počasí nic moc, ale za hodinku vyrazíme. Pojedeme s vozy a zavezeme do nejbližší vesnice jídlo. Tam pomůžeme nakrmit lidi, něco tam uklidíme a ještě za světla se vrátíme. Někdo bude pořád zůstávat v táboře, ale asi bych tady nenechávala žádné cennosti..."