Bylo vidět, že jí to zaujalo a hlavně že dráhu nevidí prvně. Už několikrát přemýšlela, zdali jí má zkusit nebo na to ještě nemá schopnosti a tak se k tomu alespoň teď mohla dostat a zjistit to. Alespoň bude vědět, co zlepšit a co trénovat...

A tak nechala prostor Panence, která bude chtít jít asi první a jakmile se nikomu nechtělo, tak šla ona. Vcelku si to užívala a trasu proletěla co nejlépe mohla. Bylo vidět, že s prknem trénuje a není jí cizí.

Když se všichni dostali na místo, tak už tady na ně čekala Helena Stříbrná - jejich tělocvikářka.

"Tak vás tady vítám. Tento kroužek je o pohybu a hlavně o volném pohybu. Budeme se učit na prknech, ale i bez nich. S magií, ale taky bez ní překonávat nejrůznější překážky. Teď bych ráda, kdybyste zkusili na prknech projet tuto dráhu a pak tady vedle budeme mít jinou dráhu bez prken. No a když tak všichni zjistíme, jak na tom jsme, tak bychom se zkusili naučit jeden prvek na prkně a jeden bez prkna," vysvětlila co se bude dít.

Na to jim ukázala, jak tu dráhu proletět na prkně. A pak už nechala je, aby mohli letět. Všechno pak v symboličtině komentuje, vysvětluje chyby a radí, jak to udělat lépe. Díky symboličtině to slyší i ti, co právě letí.

Ještě ten den sem měla pocit že je to ze včerejška mezi námi pořád trochu napjaté. Snažila sem se nedávat nikomu záminku aby se naštval či urazil, ale i tak sem cítila že už to není jako před tím.

To se nezměnilo ani během následujících dnů. Panenka pořád někde pryč, Roland a Elisa se stále učí... Zřídka kdy jsme trávily nějaký čas všichni společně, pokud vůbec. Snažila sem se "lákat" všechny na dobré obědy a večeře, abychom se zase aspoň trošku stmelily, ale někteří jsou vážně tvrdohlaví.

Aspoň že sem se sama dokázala při tom všem naučit nějaké nové věci. Není to něco co by někoho ohromilo, ale vzhledem k tomu všemu co jsme tu zažili, sem ráda že zvládám aspoň to.

Zrovna máme mít jeden kroužek. Na nic tedy nečekám, vezmu si podobné oblečení jako Elisa a rovnou na svém prkně zamířím na místo kde se má kroužek uskutečnit. Je docela zajímavé, že u mně i nějak zmizeli veškeré obavy z toho létání a teď mi to jde docela dobře.

Uběhlo pár dní, kdy se od svých spolužáků držela velkou většinu dne stranou. Potkali se chvíli ráno, pak během hodin, ale zbytek dne i noc trávila jinde. A dělalo to tak dlouho, dokud zase nedostala své emoce plně pod kontrolu a neovládala uzavírání mysli skutečně dobře. Poté ji dokázala regulovat natolik, že necítila emoce ostatních, nedávala je sama najevo, ale jiné komunikaci nebránila. A tak s ní mohli ostatní komunikovat, jen nebyla tak otevřená. Když nad tím ostatní přemýšleli, tak to nebyla ani předtím, tudíž se to vrátilo do normálu. Panence vysvětlila jak to funguje a tak to zvládla poměrně dost rychle taky a ostatní o to zjevně zájem nejevili a tak nebylo co řešit...

Když si všimla, že Justýně to prospělo a dělá jí to dobře, tak to nechala být. Ona s Panenkou se s tím zvládly vypořádat po svém a Justýně to očividně pomohlo. Občas se jí optala, zdali nepotřebuje s něčím pomoci a dál stabilně dělala vždy ráno snídaně, aby pomohla svým dílem v domácnosti a čas od času s Erikem vyprala prádlo a za pomocí štítů uklidila kompletně prach. Mezitím se ovšem začala tak nějak průběžně i nípat v zahrádce a pravidelně vytrhávala neužitečný plevel. Ovšem ukázalo se, že zná bylinky a tak ten užitečný uměla vhodně použít, nebo říci k čemu se používá a v zahrádce ho nechávala.

Většinu doby si ovšem četla, dělala úkoly, které si nosila navíc a nebo trénovala s Erikem. Bylo zjevné, že si dala asi nějaký cíl a za tím si jde a výrazně se v tom zlepšuje. Občas s Rolandem debatovala ohledně matematiky, nebo magických pokusů, ale většinu doby trávila někde v klidu.

---

Když pak přišla informace ohledně kroužku, tak mohl být cítit z její strany jistý zájem. Zrovna teď byla ta doba, kdy kontrolovala emoce své i ostatních minimálně. A tak zašla domů, aby se převlékla do pohodlných upnutých tepláků a trika, vzala si pevnější obuv a na prkně zamířila na místo, kam měli dorazit. Pokud šel zrovna v tu chvíli někdo ze spolužáků, tak na něj počkala a zkoumavě čekala, co se bude dít.

Po několika dnech se všechno vrátilo skoro do normálu. Kdo chce, tak využívá výhody tohoto daru. Na druhou stranu Elisa a Panenka se nějak naučily, že pokud nechtějí, tak je ostatní necítí. Za dva dny pak Elisa začala zase spávat v domku.

Erik zase nějak pochopil, jak poslat ostatním svou energii a to i na velkou vzdálenost.

A všechno se to vrátilo tak nějak do starých kolejí a přitom je to taky jiné.

Nejvíc se změnila Justýna. Je veselá, všem ochotně pomáhá a je na ní vidět jak přímo kvete.

Roland a Elisa věnují každou volnou chvíli čtení a studiu. Erik pořád trénuje. Anna dělí svůj čas mezi vaření, trénink a učení se. No a Panenka se moc nezměnila, pořád někde pobíhá po venku a vždycky má s sebou prkno. A taky si všimli, že si postupně sehnala nějakou výbavu na ta svá dobrodružství.

A taky zjistili, že jsou schopni se bavit mezi sebou za pomoci symboličtiny na velké vzdálenosti.

---

Hodinky je upozornily, že dnes odpoledne budou mít kroužek "akrobacie". Mají si vzít dobré boty, oblečení, které je nebude omezovat a prkna a sraz je u dráhy na trénink létání.

Ať si myslela Anna co chtěla, vypadala odpočatě, klidně a opět zase vyrovnaně. Rozhodně to nevypadalo, že by se někde celou noc po něčem sháněla. Spíše jen spala někde úplně jinde.

"Dobré ráno" oznámila s klidem a úsměvem, ale na cvičení se nepřidala. Místo toho zamířila do koupelny, aby se umyla a vzala si jiné oblečení. Poté se učesala a udělala snídani pro všechny a svačiny tak, jak bylo zvykem. Na tom vůbec nic neměnila a chovala se úplně stejně jako před tou jeskyní. Jediný rozdíl byl, že jí zkrátka ostatní necítili a ona je také ne. Jediné co věděli byl fakt, zdali není vážně zraněná a to momentálně nebylo třeba řešit, když jí i viděli.

Jakmile dodělala svačiny, tak si jednu zabalila do tašky. Naopak z ní vyhodila deku a polštář na svou novou postel, kterou ani nepoužila. Přihodila si do tašky dva sešity, které vypadaly staře, psací potřeby, úkoly z matematiky, diář a potřebné knihy a zamířila jako vždy předem na hodinu, aby se mohla učit nežli začne hodina. Cestou ještě pojídala namazaný chléb a dort, co koupila mamka, protože to odmítala vyhodit, až se to zkazí a ve třídě si pak poklidně četla tam, kde předchozí noc přestala...

Dnešek pro mně nebyl příjemným dnem, ale aspoň trošku se to změnilo když sem si lehla do své nové postele. Né žádný slamník, ale normální, měkká, úžasná postel! Jako by to byla věčnost, co sem na takové spala!

Překvapivě netrvalo ani moc dlouho, než se mi podařilo usnout. Mé poslední myšlenky patřily mému dědovi. Na to, jak se asi má a že bych mu už zase měla napsat. Tolik se toho od posledně stalo.

Ráno pak vstávám docela odpočatá a je mi nějak celkově lépe. Převleču se, dám si teplý čaj a ráda se přidávám k Erikovi a ostatním. Jsou tu skoro všichni.. Paráda. Se spokojeným výrazem se dávám do cvičení a užívám si že jsme tu všichni jako přátelé.

No bezva.. Elisa ví jak někomu zkazit náladu. Teď už je to třeba jen její přítomnost. Myslela sem že mně ten vztek ze včerejška přejde, ale když cítím že od ní vlastně nic necítím, tak je mi jasné co udělala. Celou noc se musela někde shánět po kouzlu, které by jí zbavilo toho "daru" od jednorožce.

Když to tak chce, je to její věc. Ona mně náladu kazit nebude. "Ahoj". Pozdravím jen a pak už si jí nevšímám. Chci se v klidu protáhnout a zacvičit si, to je vše.

Ráno se všichni probudili odpočinutí a s dobrou náladou. Erika zase vedl rozcvičku ke které se připojila i Justýna a Panenka.

Zrovna při rozcvičce se odněkud vrátila Elisa. Zatímco ostatní vzájemně cítí své nejsilnější emoce a to, že jsou zdraví, tak od Elisy necítí nic a ona je taky ne.

Společně tedy vyrážíme k Marcovi. Trošku mně až mrzelo když jsme vešli do obchodu a byla při tom atmosféra jak na pohřbu.

"Děkujeme". Řeknu mu aspoň s čímsi co by se dalo označit jako pokus o úsměv. Máme co jsme přišli a tak můžeme vyrazit. Je mi nějak jedno kam kdo jde, já sama mířím domů.

Docela ráda se umyji a půjdu vyzkoušet tu novou postel. Doufám že bude hezky měkká, lepší než ten slamník na kterém jsme spali do teď. Nějak už nemám v plánu dělat něco dál, opravdu se chci jen vyspat a doufám při tom, že zítřek bude zase dobrý a nikdo nebude mít tak špatnou náladu jako teď.

Došli k Marcovi a mohl vidět, jak výborně jim funguje ten výborný dar o který část z nich rozhodně nestála. Za celou dobu nic neřekla, jen potvrdila, že je to rozhodnutí všech a jakmile jim Marco potvrdil, že jsou postele doma a mohou jít, tak mu popřála pěkný večer, otočila se na patě a šla úplně jiným směrem nežli ostatní spolužáci...

Bylo očividné, že ona i Panenka chtějí mít svůj klid a o ten přišli a vadí jim to...

Ve zvláštním rozpoložení vyrazí pro postele. Justýna je naprosto nadšená, Panenka a Elisa se drží aby na všechny nevybouchly a zbytek je tak nějak mezi.

Marco je přivítal a když vidí, jakou mají náladu, tak ani moc nevtipkuje a "prodá" jim postele.

"Klidně běžte domů, postele už by tam měly být," řekne jim.

A tak se teda zase rozejdou. Panenka skočila na prkno s tím, že se domů vrátí, ale "musí to vydýchat".

Roland, Justýna, Erik i Anna jdou domů a Elisa zamířila někam pryč...

Bylo mi úplně jasné, že až Elisa a Panenka přijdou, nebudou mít dobrou náladu. A také to tak je. Ta atmosféra, klid který jsme tu měli, hned je to pryč. Tedy zřejmě né pro Justýnu, která je pořád tak milá.

Řekla bych jí že ony dvě o to nebudou mít zájem, ale raději sem zticha. Roland přichází s tím svým velikým tajemstvím co nám chce říct a tak pozorně poslouchám.

Tak tohle mu vážně nejde.. Zase jako předtím, čekala sem něco extra a on přijde s tímhle. Dobře, je to zajímavé, možná i fascinující. Ale v tomhle bych asi byla jako Elisa, v současné době je nám to skoro k ničemu. Obzvláště když tu každý má tak moc dobrou a nebo moc blbou náladu.

Mně samotné už je všechno jedno, chtěla bych se jen umýt, převléct a jít spát. Takže to co se probírá nějak ignoruji, teprve až jsou všichni připraveni vyrazíme pro ty postele.

Jako před tím, Marcovi řeknu co chceme a pak můžeme vyrazit zpět domů. A nebo tam, kam každý chce, to je vlastně jedno.

Vešla dovnitř a tvářila se naprosto kamenně a vcelku chladně. Nedalo se říci naštvaně, ale spíše jako by tam vůbec nebyla. Hřejivý pocit Justýny zcela ignorovala a bylo to, jako by proti tomu stavěla zeď. Jako by cizí emoce vůbec vnímat nechtěla a bylo jedno, jaké jsou.

Na nabídnutou bábuvku zavrtí hlavou, že ji nechce a jen pronese cosi o tom, že tam jsou stále dorty a brzy je budou moci vyhodit. S tím si chtěla jít vzít věci do pokoje, ale Justýna se nedala odbít.

"Je mi to jedno" utrousí na téma koupě postelí a stejné pocity chladu a nezájmu i vydává ze sebe, tudíž je ostatní cítí. Chtěla mít jen ten blbý klid a prostor na to se učit a neustále ji od toho někdo rušil. Pak si vyslechne Rolanda a jen přikývne.
"To dává smysl. Jednorožci co znám se tak chovají nebo mi to tak přišlo. Jenže my nejsme jednorožčí stádo. Neumíme používat skoro nic a tenhle úžasný dar jsme dostali v době, kdy jeho ostatní vlastnosti nevyužijeme. Takže přehnaně brzy" odtuší a dál je z ní cítit jen chlad.

"Ano, ráda si to přečtu. Knihovník mi říkal, že tu knihu máš. Předtím, nežli jsem se přestala soustředit, protože měl někdo nutkání mě hledat. Je to pěkně nepříjemné a nejde se pak soustředit. Takže doufám, že jste mě hledali i z jiného důvodu nežli kvůli postelím a knížce pro kterou bych si došla" přizná vcelku protivně a je očividné, že jí vadí, že jí to ruší od věcí, co dělá.

"Ano, pojďme pro ty postele, ať můžu zase odejít" oznámí prostě a je očividné, že jí je to jedno, jen chce jít zase pryč.

Najednou dovnitř vešla Elisa s Panenkou. Obě vypadají naštvaně a všichni uvnitř cítí jejich špatnou náladu.
Proti tomuto pocitu se ale postavil hřejivý pocit lásky a takové jakési sounáležitosti, který kolem sebe šíří Justýna.

Na druhou stranu všichni vidí, jak je Justýna uplakaná. Teď už ale nebrečí a jen sedí u stolu, kde s Erikem, Rolandem a Annou popíjí čaj a pojídají bábovku. Kterou hned nabízí i dvěma příchozím.

Justýna se na ně usměje a ony přímo cítí, jak je má Justýna ráda a jak je ráda, že je vidí.
"Ahoj holky, tak jsme si říkali, jestli bychom neskočili pro ty postele. Ale k tomu potřebujeme i vás..."

Chvilku na to si vzal slovo Roland: "Než se někam vydáme nebo třeba taky ne, tak bych vám rád něco přečetl."

Vlastně ani moc nečekal a začal něco číst z knihy na jejíž obálce je nádherný obrázek jednorožce.

Četl o tom, že mezi jednorožci je magické pouto, které jim umožňuje zjistit, jestli je někdo z nich zraněný. Když jsou poblíž, tak přes to mohou cítit emoce a další věci podobně jako přes symboličtinu. Mohou spolu symboličtinou komunikovat na ohromnou vzdálenost. Mohou si přes to pouto pomáhat. Třeba si přelévat magickou energii a nebo si mohou pomáhat při magické obraně. Taky mohou cítit kde jsou ostatní. Teda pokud se člen stáda neuzavře. Pak mohou ostatní cítit pouze to, jestli je v pořádku nebo zraněný a on může cítit jako slabý impulz to, že se ho někdo pokouší kontaktovat.

Roland mrkne na Elisu: "Chceš si pak půjčit tu knížku? Já ji už přečetl."

"Super!" ohodnotila Rolandovo vyprávění Justýna.
"Půjdeme teda pro ty postele?" zeptala se pak.

Pokud ti to nebude vadit, tak by se hlavní role ujala Justýna. Je jak zfetovaná a pořád se tak nějak divně usmívá.

Když se jí na to zeptáš tak se začne smát nahlas.
"Víš tys asi zažila rodinu a lidi, kteří tě mají rádi. Já jsem nikdy nikam nepatřila. Teď mám pocit, že konečně někam patřím a že mám kolem sebe lidi, kterým na mě záleží..." vysvětlila.

Vidí na tobě, že ty z toho takovou radost nemáš a když si to uvědomila, tak se na tebe dívá trochu zmateně.
"Ty z toho asi nemáš takovou radost, že?" zeptala se trochu nevěřícně.

Jak se ukazuje, nejsem jediná kdo je z toho poněkud rozladěný. Někteří z ostatních jsou na tom stejně, spíše i hůře, než-li já.

Jediná kdo se zdá být docela v pořádku je Justýna. Tady už nic nenaděláme a tak se jde domů. Odkud se takřka všichni rozprchnou. Docela je chápu, sama bych si někam zalezla a čila se, ale najednou se ozývá Justýna.

Ona chce péct? Chvilku na ni jen tak koukám a pak přikývnu. No dobře, proč né? Vaření i pečení mně baví, snad se u toho aspoň trochu uklidním. V tomto buď nechám hlavní roli Justýně a já sama jí budu jen k ruce a nebo obráceně.

Tak či tak se pak zeptám. "Promiň že se ptám, ale.. Jsi v pořádku? Vypadáš nějak.. jinak. Více šťastnější než ostatní. Což popravdě ani já nechápu".

Tak nakonec byli z toho daru potěšení jen Roland s Justýnou. Ostatní jsou buď zaskočení nebo jako Anna, Elisa a Panenka naštvaní.

"Kdybych to věděla, tak se na to vyseru!" prohlásila dokonce Panenka, když odsud odchází.

V takové přinaštvané náladě se všichni vrátili do domku. Po cestě je na Justýně vidět, že ji to nějak pořádně změnilo. Občas se na ostatní usměje a poděkuje jim.

Jídlo nějaké připravené je, tak se Panenka sebrala, vzala prkno a zmizela směrem, kde ji předtím zajali.
Erik jde trénovat za domek magii a boj. Roland odchází do knihovny, ještě než však zmizel, tak slyšeli, jak si mumlal něco o tom, že si o tom bude muset přečíst víc.
Justýna vypadá velice spokojená a tak se rozhodla, že sice mají jídla dost, ale že by zkusila upéct něco výjimečného: "Pomůžeš mi Anno?"
Elisa naštvaně zmizela s prknem pod paží a nějakými papíry ven.

Poklidně čekala co se stane, když vyřešili vše potřebné. Mlčky sledovala otevřené dveře a v poklidu vešla do další místnosti. Porozhlédla se po místnosti a poslouchala mezitím slova jednorožce.

Když jí ovšem došlo, co to jednorožec říká a co to bude znamenat, tak chtěla oponovat, ale mezitím se na ně seslalo kouzlo. Když najednou cítila své spolužáky, tak nevypadala ani odvázaně, ani nadšeně. Měla ráda svůj klid a soukromí a vážně netoužila po tom, aby přesně věděla kde má spolužáky a aby oni věděli o ní.

"Mno super, dostali jsme dar o který vážně nestojím a dál se nedostaneme dokud nebudeme umět jiné řeči a neodpovíme jim a nebudeme jim rozumět. Tudíž pokud dovolíte, raději se půjdu učit matematiku, protože tady už není co řešit a o další skvělý dar nestojím" oznámí prostě a povzdechne si. Počká až se všichni dostanou z jeskyně, aby byla případně k ruce a pomohla a poté se vydá domu pro své příklady a psací potřeby a jde mimo jejich domek, aby byla konečně sama.

Měla sem trošku pochybnosti když sem se sunula přes tu římsu, přeci jen jeto vysoko a já bych nerada spadla. Nakonec to ale dopadlo dobře, všichni jsme se dostali do té jeskyně a nikomu se nic nestalo.

Uvnitř je docela tma, ale pro Panenku a Rolanda to není problém. Ještě že je tu máme.. Přeci jen tu o tom vědí asi nejvíce. Maličko se pousměji a zvědavě se začínám po jeskyni rozhlížet.

Přišlo mi to celé velice podivné, ale ostatní si naštěstí vědí rady. I když v další místnosti je to stejně tajemné jako v té předtím, možná i více. Vůbec nevím co bych měla dělat a tak jen tiše sleduji ty "sochy" a poslouchám.

Kromě toho jednorožce se zdá že jsme moc nepochodili. Bylo mi hned jasné, že by to nemohlo být tak jednoduché. Nevím jak je to možné, ale přijde mi jako bych té siréně rozuměla aspoň pár slůvek. Jenže ruku do ohně bych za to nedala. Kdo ví co se to tady děje.

"No.. Tak to se asi budeme muset naučit drakonštinu a řečí sirén". Řeknu jen tak s malým úšklebkem. Nevím co od toho kdo čekal, ale teď mi to přijde jako ztráta času. Dobře, šli jsme sem a něco se dozvěděli, ale co dál? Učit se několik měsíců abychom se sem mohli vrátit? To tedy bude zábava.

Všem se podařilo bez nehody dostat do té jeskyně. To, že někteří využili Panenčina návrhu a nechali se pro jistotu uvázat nebylo potřeba, ale to vůbec nevadí.

Vevnitř hned Panenka i Roland rozsvítili své svítící kameny a udělali dostatek světla. Díky tomu se mohou podívat na dveře, které jsou přímo proti vchodu. V této, na první pohled uměle upravované jeskyni, jsou kromě toho ještě tři sochy: jednorožec, drak a siréna.

U sochy jednorožce je miska, do které dala Elisa utržený list. Podle cedulky, kterou má ten jednorožec na krku měla cedulku s tím, že se mu má obětovat "křídlo draka" a tak se jmenuje ta květina.

Drak má na krku cedulku se složitým příkladem a u nohou tabulku, na kterou mu Panenka napsala řešení tohoto příkladu.

U sirény pak na mapě ukázal Roland to místo, kde došlo v roce 777 k velkému střetu mezi draky a lidmi. Ostatně co jiného udělat, když měla siréna na krku cedulku s číslem 777?

Když to všechno udělali, tak se ty dveře konečně otevřely.

Za nimi je nádherná místnost, kde jsou ale úplně stejné tři sochy, jen tyto sochy se hýbou.

Ihned po vstupu jim do mysli vstoupila symboličtina. Podle laskavého tónu a všeobjímající dobroty je všem jasné, že k nim tou symboličtinou mluví jednorožec.

Vykládá jim o tom, že je rád, že se tady potkávají. Oznámil jim, že když sem půjdou příště, tak už nemusí nic plnit, dveře je pustí, ale musí přijít všichni spolu. Dveře pro ně budou zase zavřené až příští rok. A tak jim prozradí jedno velké jednorožčí tajemství. A tím má být to, že jedinci jsou slabí, pravá síla spočívá teprve ve stádu. A proto jim dává dar, který jim vydrží celý rok - ta třída se promění v něco jako je jednorožčí stádo. Než stihl někdo něco říct nebo jinak zareagovat, tak na ně dopadlo neskutečně složité a neskutečně jemné kouzlo a socha jednorožce ztuhla.

Všichni se cítí zvláštně a hlavně cítí své spolužáky. Určitě i se zavázanýma očima mohou říct, kde kdo je.

Pak začal mluvit drak. Používá ale drakonštinu. Naneštěstí mu nerozumí ani Roland, který je v drakonštině dál než ostatní. Dívá se na ně vyčkávavě. Roland se mu snažil odpovídat, ale drak si jenom pohrdavě odfoukl a zkameněl.

Nakonec k nim promlouvá siréna a jí nerozumí už vůbec nikdo. Ta na nic nečekala a po svém projevu taky ztuhla.